Blog

Když se snažíme porozumět dnešnímu úryvku z evangelia, tak si v první řadě musíme uvědomit, že evangelista Marek nám nevypráví nějaký dobrodružný zážitek s Ježíšem, ale že nám předkládá biblický obraz, který nám má sdělit něco zásadního o duchovním životě. Ve skutečnosti se totiž Ježíš se svými učedníky plavil jen kousek cesty po jezeře, na němž nemohlo dojít k nějaké bouři, která by je mohla reálně ohrožovat. Je proto důležité, abychom si uvědomili, že před sebou nemáme stránku z novin, ale stránku z učebnice duchovního života, a podle toho se ji snažili také rozšifrovat pro naši dnešní situaci. 

Žijeme v době nejistoty, události, které nás obklopují, námi někdy otřásají, jak na osobní rovině, tak i na té celospolečenské. Každý jsme asi prodělali tu zkušenost, že jsme si něco naplánovali, ale pak to dopadlo úplně jinak. Události se zkrátka nedějí podle našich představ a v této naší současné době to vnímáme ještě silněji, než kdykoliv předtím. Některé lidi tyto zkušenosti, že nemáme všechno pod kontrolou, vedou k většímu přimknutí se k věcem duchovním. Zamýšlí se nad svým vnitřním životem, nad svým vnitřním růstem.

Svátek Božího Těla, jak jsou lidé u nás stále spíš zvyklí říkat dnešnímu svátku Těla a Krve Páně, může být nejen dnem velké úcty, ale zejména dnem velké radosti. Tento svátek sice leží až za okruhem velikonoční doby, ale ani tak si ho nemůžeme od tajemství Velikonoc oddělit. Je to svátek setkání se vzkříšeným Kristem, ve kterém nechybí tajemství jeho kříže, jeho smrti. Tento svátek se snaží posílit náš vztah k Bohu.

Přinášíme výzvu českých a moravských biskupů k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu.

Při slavení mše svaté můžeme stát někde vzadu za sloupem, přihlížíme dění, snažíme se soustředit, ale myšlenky nám letí někde nad naší krajinou, opakujeme bez nějaké pozornosti nebo emoce odpovědi nebo naučené modlitby. Sem tam se nás něco dotkne, ale je to jen jiskra, která nic v našem nitru nezapálí.

Dnešní slavností Seslání Ducha Svatého, nebo jak se taky říká Pentecoste, končí po 50 dnech velikonoční období, které začalo oslavou Kristova vzkříšení.

O Duchu Svatém se celkově moc nemluví. Je zároveň taková zajímavost, že Duch Svatý, který se v hebrejštině, kterou mluvil Ježíš, řekne ruach, je ženského rodu, tedy ta Duch Svatý. 

Když čteme nějaký příběh, tak na konci se tento příběh většinou uzavírá. Ne tak je tomu u evangelia, tam na konci evangelia naopak začíná nový příběh, který se uzavře až na konci lidské historie.

Po Ježíšově vzkříšení se jedenáct učedníků vrátilo do Galileje - vrátili se domů, kde s Ježíšem strávili 3 roky svého života. To v nich určitě vyvolává vzpomínky na to všechno, co se nedávno odehrálo v Jeruzalémě. Přišli o svého dvanáctého druha, o Jidáše, ani Ježíš nedokázal zabránit jeho zradě. A nejváženější z nich, Petr, Ježíše třikrát zapřel. 

O lásce se mluví mnoho. Je předmětem nesčíslného počtu písní, románů, filmů. Přesto však není lehké říci, co se láskou rozumí. Podle Platóna je člověk tak velký, jak velká je jeho láska. 

Pro lásku jsou v řečtině, kterou byla sepsána evangelia, dva výrazy - eros = lidská, agapé = Boží. První je touha něco nebo někoho mít. Druhá je láska Boží, která se sebedaruje. Kristus proto napomíná učedníky, aby zůstali v JEHO lásce, v té která je schopná oběti a nečeká zde na zemi odplatu. To je ovšem možné jen ve spojení s ním samým.  

Rozjímat o Ježíšových slovech o vinném kmeni a ratolestech znamená postihnout vztah, který nás s ním spojuje na té nejhlubší úrovni: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ V dnešním evangeliu objevujeme, v čem spočívá „vnitřní síla“ našeho náboženství.

Již od 3. století se této neděli říká neděle dobrého pastýře. Přirovnání Boha k pastýři prostupuje celou Biblí, stačí třeba zmínit jeden z nejznámějších žalmů, žalm 23 - Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…

Mezi učedníky chybí Tomáš, který je někde venku, nebojí se být venku, zatímco ostatní jsou ze strachu zavření. Proč mají strach? Protože ještě neudělali zkušenost se zmrtvýchvstalým a stejně tak to platí pro ty z nás, kdo jsou ovládáni strachem.

První Ježíšova slova jsou: „Pokoj vám!“, pak jim ukázal ruce a bok - ruce, které uzdravují, hladí, přináší nový svět Božího království, tyto ruce, které byly probodeny. Církev, tedy společenství Božího lidu, je rukama Pána Ježíše v dnešním světě… 

Velikonoční zamyšlení s Markem Orko Váchou.

Celá novost křesťanství spočívá v Novém zákoně Kristově. Který je ten Nový zákon Kristův? Průměrný křesťan řekne: Milujte se navzájem a bližního milujte jako sebe. Na to vám však odpovím, že to už nacházíme ve Starém zákoně, a není to proto nic nového. A proto také farizeové řekli Kristu, že odpověděl dobře, že je to tak psáno v Zákoně, když se ho ptali na to, které přikázání je nejdůležitější. Co je tedy nového v tomto zákoně bratrské lásky? 

Ústředním bodem dnešní svaté noci, této veliké noci, od které je odvozen název Velikonoce, je velikonoční svíce - paškál, která pro nás symbolizuje Krista jako Světlo světa. A vy u sebe máte ty malé paškálky, které si můžete vzít domů jako památku na dnešní vigilii, aby pro vás byly duchovní inspirací.

Všimli jste si někdy, že výrazem “světlo světa”, který je užíván k popisu Krista (Jan 8,12), označuje Ježíš také nás? Matouš 5,14: Vy jste světlo světa.

Dnes bych rád mluvil o lásce. Protože pokud chceme aspoň trošku pochopit smysl Ježíšovy smrti na kříži, pak to nedokážeme bez porozumění tomu, co znamená opravdově milovat, v čem spočívá skutečná láska. V souvislosti s ukřižováním se často používá slovo oběť, že Ježíš se za nás obětoval, ale to je tak velice zavádějící, že nás to odvádí od pravé podstaty tohoto Ježíšova extrémního skutku.