Blog

K Vánocům patří neodmyslitelně betlém, tato nádherná tradice. A letos je to přesně 800 let, kdy svatý František z Assisi poprvé uspořádal živý betlém, 25. prosince 1223 v italském Grecciu, a od té doby se tato tradice rozšířila do celého světa. Svatý František se ovšem nesnažil vytvořit krásné umělecké dílo, ale prostřednictvím betléma vyvolat úžas nad nesmírnou láskou a pokorou Boha, který se ponížil a stal se prostým člověkem. V té dojemné scéně září evangelijní jednoduchost, chválí se chudoba, doporučuje se pokora. Greccio se stalo novým Betlémem.

Od počátku lidstva člověk vnímal, že existuje něco, co ho přesahuje. Už takzvaní pralidé měli víru v posmrtný život, jak vidíme na některých vykopávkách (např. v Archeoparku Pavlov, kousek od Mikulova). Člověk se snažil své představy o Bohu formulovat a předávat dál ve vyprávěních. A ty představy byly různé. Když se začteme do Starého Zákona, dočteme se tam o Bohu leccos - o jeho moci a síle, o jeho mstivosti, o jeho krutosti, všemohoucnosti… Tato vyprávění často zrcadlila více charakter vypravěčů, než Boha samotného.

Když někdo řídí auto, je třeba, aby vnímal jak silnici před sebou, tak i chod auta a přístroje, které jsou v něm umístěny. Bude-li se jen dívat před sebe, může poškodit motor, bude-li jen vnímat auto samé a ne silnici, skončí brzy v příkopu. Podobné je to s křesťanským životem. Křesťan se musí dívat dopředu k cíli, kterým je Bůh. A má se dívat dopředu, aby vyhlížel také druhý příchod Kristův. Stará-li se jen a jen o věci všedního dne a nikdy nepřemýšlí o tom, kam a proč jde, je to špatné. Snadno se natolik zabydlí ve všedních starostech, že už ani neuvidí, kam vlastně jeho životní cesta směřuje.

Tato slova, která jsme právě slyšeli je začátek Markova evangelia. Tento text vznikl ve velmi pohnuté době. Právě skončilo pronásledování za císaře Nera, které stálo život mnoho křesťanů, mezi oběťmi byl jak apoštol Petr, tak i Pavel, což těžce zasáhlo společenství první církve. Tak jak byli postupně vražděni ti, kteří znali Ježíše osobně, uvědomovali si první křesťané, že je nutné sepsat Ježíšovo učení pro sebe a následující generace a zajistit tak jeho zachování. A tento důležitý úkol byl svěřen právě Markovi, který byl jedním z nejbližších žáků apoštola Petra.

Advent je časem očekávání, i když v současné atmosféře jde o dobu nesnadnou a náročnou. Vánoce, na které se máme připravit, nejsou v první řadě svátky hojnosti, ale svátky příchodu Božího Syna do lidské bídy a beznaděje, Světla vstupujícího do temnot. Advent je dobou „přicházení“ Pána, časem zvláštní milosti. Rozhodněme se letos nabídnout Bohu svůj prostor a čas, aby mohl vstoupit naplno i do našeho života.

Dnešní podobenství odpovídá na zásadní otázku, podle čeho budeme souzeni na konci života. A klíčem k pochopení jsou následující jasná slova Pána Ježíše: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.

Čtěte, stahujte, šiřte a poslouchejte texty rozjímání od našich kněží a jáhnů pro adventní, vánoční, postní a velikonoční dobu.

Dnešní podobenství mělo a má pro celou evropskou a západní kulturu mimořádný význam. Nesoustřeďuje se totiž na to, co by člověk dělat neměl, ale naopak mluví o tom, že něco dělat má a musí. Nejenom přežívat a nejenom čekat, co mu kdo poručí, ale stále přemýšlet, jak by se svým životem co nejlépe naložil, jak by své schopnosti co nejlépe uplatnil. A že přitom nejde jen o vydělávání peněz, to je už předem jasné. Své nadání, které mu Bůh svěřil, nesmí nechat ležet a zahálet, nýbrž měl by ho hledět využít, jak nejlépe dovede. To může být někdy i riskantní, ale i riziko k životu nutně patří.

Toto podobenství o deseti družičkách - panách je poslední, které Ježíš vyslovuje na veřejnosti, a zároveň je jedno z nejtěžších k porozumění. Ježíš mluví o událostech spojených s koncem života a koncem celého světa. Nejde však o popis, co všechno nastane. 

Ježíš má oprávněné obavy, aby se farizejská mentalita, kterou vidí v Jeruzalémě, nedostala do jeho učedníků, protože je svým způsobem velmi přitažlivá. Ten pocit bohorovnosti, že vím víc, než druzí, jsem lepší než druzí - kdo takovému pokušení nikdy nepodlehl?!

Konflikt s židovskými autoritami se vyhrocuje.

Farizeové a saduceové se nesnášeli. Přesto se spojí proti Ježíšovi.

Měli určitou představu víry, která jim byla vštípena od dětství. Ježíš ale říká něco jiného, a jejich reakce je přirozeně obranná. To stejné prožíváme dnes. Jsou křesťané, kterým byla od dětství vštípena určitá náboženská přesvědčení, která neodpovídají opravdovosti evangelia, a tak se snaží o sebe-obranu, nenechávají se otřást Ježíšovým slovem. To se samozřejmě děje v dobré víře a upřímném přesvědčení o své pravdě.

Ježíšovo úsloví: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu; je jedno z nejznámějších. Tato slova pronesl Ježíš během rozhovoru s tehdejšími autoritami, které v něj neuvěřili jako v mesiáše a snažili se ho za každou cenu znemožnit. Ježíš na druhou stranu poukazuje velmi ostře na jejich pokrytectví. Sami se považují za čisté před Bohem. A právě na těchto lidech se před zástupem ukazuje, že jejich vzorné plnění Tóry je pochybné hned v prvním a největším přikázání. 

Je zajímavé se zamyslet nad tím, jakým způsobem Ježíš předával své učení. On klidně mohl sepsat nějaký “Kodex Ježíšův”, kde by vyjmenoval všechno, co jeho učedník má dělat a nesmí dělat - takový seznam příkazů a zákazů. A jsou lidé, kterým něco takového velmi vyhovuje, hlavně když pak mohou hledat různé kličky, jak to všechno obcházet. Ovšem Ježíš znal lidi jako málokdo jiný a věděl, jak velký je rozdíl mezi tím, když něco víme nebo známe a tím, jestli tomu věříme a žijeme podle toho. 

Z papežovy homilie při vigilii Synody

"Syn-odos": kráčejme společně na cestě, nejen katolíci, ale všichni křesťané, celý lid pokřtěných, celý lid Boží, protože "jen celek může být jednotou všech".

Stejně jako velký zástup v knize Zjevení jsme se modlili v tichu a naslouchali "velkému tichu" (srov. Zj 8,1). A ticho je důležité, je mocné: může vyjádřit nevýslovný smutek tváří v tvář neštěstí, ale také ve chvílích štěstí radost, která přesahuje slova. Proto bych se s vámi rád krátce zamyslel nad jeho významem v životě věřícího, v životě církve a na cestě k jednotě křesťanů. Jak důležité je ticho.

Je zajímavé slyšet Ježíšovo podobenství v běžných okolnostech našeho všedního života a srovnávat, nakolik se stáváme také my lidmi, kteří něco jiného říkají a jinak jednají. Avšak jiný význam nabývá stejná pasáž v kontextu vyhrocené situace těsně před velikonočními svátky a zatčením Ježíše velekněžími. Zde už není čas na úvahy a výzvy. Jsou to poslední chvíle Kristova života a poslední možnosti pro velekněží, aby porozuměli. Ale i my se můžeme ptát, nakolik je naše křesťanství odpovědí na Ježíšova slova a nakolik jen formalizovaným rituálem, nad kterým ani moc nepřemýšlíme. Ježíš nevyčítá nikomu, kdo hledá pravdu, víru, nasměrování života, i když při tom bloudí, i když chybuje. Vždyť předchozí místa evangelia svědčí o jeho snaze otevřít oči těm, kteří touží vidět. Řeč je o neochotě něco měnit. Právě obsah slova „chci“ je nejdůležitějším výrazem dnešního evangelia. Skutečné „chci“ znamená jednat.