Blog

Dříve, než se křesťanům začalo říkat “křesťané” v Antiochii, říkalo se jim LIDÉ CESTY, tou Cestou byl Ježíš.

Ježíš o sobě mluví jako o cestě - o cestě, kterou mají jeho učedníci následovat. Když papež František kázal na toto téma, tak řekl, že „Ježíše nelze následovat bez vnitřní svobody,“ a načrtnul některé překážky, s nimiž se věřící na svojí cestě setkávají. 

Dnešní 4. neděli velikonoční se již od 3. století říká neděle dobrého pastýře. Tato neděle má velmi starobylou tradici vycházející, jak z textu evangelia, kde o sobě Ježíš mluví jako o pastýři, tak i z 23. žalmu, kde se zpívá to známé: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám… 

Ježíšovi posluchači ovšem jeho přirovnání nepochopili, a tak k němu přidává ještě další, kde se přirovnává ke dveřím k ovcím.

Připravte se se staršími dětmi na nedělní mši svatou.

Já mám velmi rád tato setkání vzkříšeného Ježíše - ať už je to s Maří Magdalénou, s apoštoly nebo s dalšími učedníky a učednicemi. Podle mě to jsou velmi dobrá témata k rozjímání a hlubšímu zamyšlení, která jsou velmi důležitá k růstu v duchovním životě. To, jak se při těchto setkáních Ježíš chová, a to, co říká, nám totiž prozrazuje mnohé z toho, jak se k nám Bůh vztahuje. Pomáhá nám to lépe porozumět Bohu. 

Evangelista Jan pro nás popisuje scénu Ježíšova setkání s učedníky, která se odehrává ve stejný den, kdy Petr a Jan ráno běželi ke hrobu, aby zjistili, že tam Ježíš není. Mezi apoštoly chybí Tomáš, který je venku. Z toho vyplývá, že Tomáš se nebojí být venku, zatímco ostatní jsou ze strachu zavření.

Proč vlastně každý rok slavíme Velikonoce? K čemu je nám to dobré? Je to jen hezká folklórní oslava začátku jara v křesťanském duchu, anebo je to něco mnohem víc?

Kdo nečte pašije jen tak povrchně a ledabyle, ale vnímá jejich hloubku a duchovní poselství, na toho z nich vyvěrá proud lásky, kterou nám všem projevil Kristus na kříži, jak to krásně zobrazuje i náš letošní postní obrázek.

O lásce se mluví mnoho. Je předmětem nesčíslného počtu písní, románů, filmů. Přesto však není lehké říci, co se láskou skutečně rozumí. Podle Platóna je člověk tak velký, jak velká je jeho láska.

Dnes se chci zamyslet nad jedním z nejsilnějších příběhů, které se v Bibli nacházejí. Je to příběh o vzkříšení Lazara, který byl spolu s Marií a Martou velmi blízkým přítelem Ježíše. Ježíš je často navštěvoval a trávil u nich svůj čas.

Tento příběh je nabitý symbolikou a teologickým významem. Samotné vzkříšení Lazara není jen fyzickým zázrakem, ale také duchovním poselstvím, které nás učí, že smrt a utrpení nejsou konečné. Vzkříšení Lazara není jen o Ježíšově moci nad smrtí, ale také o tom, jakým způsobem Bůh působí v našich životech.

Dnešní evangelium před nás staví známý příběh Ježíšova uzdravení slepce od narození. Pojďme se tedy společně ponořit do této biblické události a hledat v ní poselství pro naše vlastní životy.

Je zajímavé, že slepec se nestal věřícím okamžitě, hned po zázraku prohlédnutí. Jeho cestu k poznání Krista bychom mohli totiž označit jako pouť, podobnou té, kterou zažíváme v tomto postním období my.

Děti z náboženství si připravily pobožnost křížové cesty do kostela.

Postní doba opakuje klíčové texty Písma a vede nás ke znovuoživení naší víry. Sestupme k těmto základům víry a ptejme se, na čem naše vlastní víra stojí.

Ježíš byl neustále v pohybu, putoval Izraelskou zemí. Jednou svým apoštolům promlouvá o utrpení, které ho čeká, po několika dnech vystupuje na vrcholek hory, kde zakusí blízkost svého nebeského Otce. Sestupuje však opět dolů, svádí boj proti ďáblu, uzdravuje, učí…

Milé sestry a bratři, rád bych se dnes vrátil k tomu modlitebnímu obrázku Ukřižovaného, o kterém jsem začal mluvit minulou neděli. Jak jsem říkal, byl bych rád, kdyby se pro Vás stal takovým průvodcem letošní postní dobou, abyste nad ním rozjímali, abyste se ho modlili.

Postní období, na jehož začátku se nyní nacházíme, je pro nás výzvou a příležitostí. Vyzývá nás k intenzivnějšímu životu víry skrze půst, modlitbu a dobré skutky. Zároveň je pro nás příležitostí k prohloubení naší víry, k hlubšímu porozumění Božích tajemství. Já bych to trochu přirovnal k tomu, že jako máme náš fyzický věk, tak máme i duchovní věk. Někomu může být sice sedmdesát let, ale má víru osmiletého dítěte. Na druhou stranu někdo, komu je dvacet, může mít víru osmdesátiletého moudrého člověka.

  Postní akce našich farností spočívá ve vědomém a aktivním prožívání postní doby. Doby, během níž jsme vyzváni ke zřeknutí se toho, co nám běžně slouží ke zpříjemnění našich životů, ale bez čeho se můžeme stejně tak obejít. Jsme vyzváni k půstu, skrze který se duchovně i tělesně připravujeme na velkou oslavu Kristova vzkříšení o Velikonocích.

Když prožíváme naše mezilidské vztahy, je pro nás přirozené naplňovat je určitým očekáváním. Když někomu pomohu, tak očekávám něco nazpátek, nemusí mi třeba hned taky pomáhat, ale očekávám alespoň poděkování. Když do nějakého vztahu investuji, ať už je to můj čas nebo peníze nebo lásku, očekávám určitou návratnost této investice. Je to způsob myšlení a chování, ve kterém jsme byli vychováni a který nám přijde normální.