Blog

Náboženství starých národů a kmenů se od sebe všelijak lišila, ale jedno měla společné. Všude si lidé dobře uvědomovali, jak jejich život závisí na příznivém počasí, na dobré úrodě, ale také na spoustě různých náhod. Člověk může umřít každou chvílí, nejenom na lovu nebo na moři, ale právě tak i doma v posteli. Když se na poli neurodí, zahyne hladem. Ty mocné síly, které člověka živí i zabíjejí, které mu život dávají i berou, lidé cítili na každém kroku a snažili se je nějak ovlivnit.

Učedník Kristův má být autentický, prostě a jednoduše tím, čím je: ničím méně, ani více. To není málo. A vyžaduje odvahu nést kůži na trh, stát se terčem kritik, pomluv, nepochopení i nepřijetí. To je ovšem pouze jedna strana mince, ta negativní. Tou pozitivní je vědomí, že touto jinakostí přináším něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod kbelík, ale do temnoty: má ukázat cestu. Stačí jen jedna svíčka, jedna baterka ve velké temné místnosti, aby ji prosvítila.

Dnešní evangelium je jedno z nejslavnějších míst Nového zákona a všichni jsme ho mnohokrát slyšeli; ale moc to na nás vidět není. Často spíše následujeme blahoslavenství/zaslíbení „světa“, než blahoslavenství Ježíšova. Chceme být bohatí, mít moc, chceme, aby náš hlas bylo slyšet víc, než hlasy ostatních, spravedlnost vidíme spíše jako odplatu, než jako milosrdné odpuštění, a tak bych mohl dál a dál pokračovat. Podívejme se proto blíže, co ta Ježíšova blahoslavenství pro nás dnes vlastně vůbec znamenají.

Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, kde se rozloučil se svou matkou a šel do Kafarnau, kde žil v domě Petra a Ondřeje. Kafarnau se pro něj stalo takovou základnou během celého jeho veřejného působení. Bylo to pobřežní město, kde měl Ježíš mnohem více možností, než v odlehlé vesnici, jakou byl Nazaret. 

Všichni čtyři evangelisté zmiňují Ježíšův křest, což nám napovídá, že se tedy jedná o zásadní scénu. Ježíš totiž touto událostí zahajuje své veřejné vystoupení. Evangelisté ukazují Ježíše v prvé řadě jako člověka, který se ještě ke všemu staví na břehu Jordánu do řady s hříšníky, což je opravdu pohoršlivé i pro samotného Jana Křtitele, který reaguje slovy: Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?

Boží plán je plný překvapení, a to i dnes. Krásně to vidíme právě na vánočním příběhu. Ježíšovo narození nezvěstuje nějaký prorok nebo velekněz, ale anděl Páně - jaké překvapení! A nezvěstuje jeho narození nějakým učencům, či kněžím, ale chudým a prostým pastýřům - jaké překvapení! My lidé bychom to určitě vymysleli jinak, logičtěji… A co anděl zvěstuje? Že to chudé dítě narozené ve chlévě je Spasitel světa - další překvapení! Kdo by něčemu takovému uvěřil?! A právě v souvislosti s touto lavinou Božích překvapení se mi nejvíce líbí slova z dnešního evangelia: Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. 

Vánoce jsou neodmyslitelně spjaty s vánočním příběhem o narození Božího Syna. My lidé potřebujeme příběhy proto, abychom věděli, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Jak říká jeden známý spisovatel: svět jsou kulisy a je na nás, abychom je naplnili našimi příběhy. Příběhovost je součástí naší identity, i té křesťanské.

Vánoční události ukazují krásný obraz Ježíše, který přišel, aby ukázal, že každý z nás, i ten nejchudší, pro něj má stejnou cenu jako ten nejbohatší, ten nejhorší stejně jako ten nejlepší. Ježíš přišel ukázat cestu, ztotožnit se s našimi bolestmi a do všech našich zranění a hledání přinést útěchu a světlo. Jak nádherné je poselství světla jež září z každého vánočního textu! 

Bylo by nemilým omylem hledat v dnešním evangeliu především informace o tom, jak to tenkrát bylo, než se Ježíš narodil. Protože toto evangelium mnohem spíš vypovídá o tom, kdo to je Ježíš, jaký je jeho nejposlednější původ, a tedy i jaký je Bůh a kdo je to Bůh. Otázky, které nám mohou na první poslech přijít banální, ale kdybych se vás teď jednotlivě každého zeptal: vysvětli mi, kdo je to Bůh a jaký je, možná by zde zazněly velmi zajímavé odpovědi.

Prožíváme adventní čas a během něj stále znovu zaznívají slova o příchodu Ježíše, o tom, že ho máme přijmout do našich srdcí. Co ale dělat, abychom byli připraveni přijmout Ježíše? Dnešní čtení nám předkládají někoho, kdo byl připraven přijmout Mesiáše-Zachránce, a kdo zároveň připravoval i ostatní lidi na jeho příchod - Jan Křtitel.

Dnes se v evangeliu setkáváme s postavou Jana Křtitele křtícího na břehu řeky Jordánu. Jeho křest není žádný kouzelný ritus, ale je to změna mysli a srdce. Jan vyzýval své posluchače: Obraťte se! - metanoite v řečtině neznamená nějakou drobnou změnu v životě, ale znamená celkovou změnu způsobu myšlení. To je změna, kterou musíme udělat, pokud chceme opravdově přijmout Ježíšovo nové učení o Božím království.

Nepřijde vám to trochu zvláštní, když tvrdíme, že Ježíš je králem tohoto současného světa? Vždyť tento svět se cítí v mnohých a mnohých ohledech nad Ježíše povznesen, domnívá se, že ho překonal nebo o něj vůbec nedbá. A my - „malé stádce“ - vypadáme snad jako stoupenci krále světa? Snad někde, kde uspořádají velkolepou bohoslužbu s mnoha set až tisíci věřícími. Ale v poloprázdných kostelích? A nakonec i tam, kde je plno, je to tak 2-5% obyvatel města.

Otázky okolo zla si kladl člověk snad vždycky ve své existenci. A křesťanství se občas předhazuje, že problém zla ve světě nechce řešit, že se vyhýbá řešením, která by otázku zla řešila hromadně, pro všechny a natrvalo, že odvádí k laciným útěchám na věčný život. Ale ani uvnitř křesťanství není vše v těchto věcech mnohým jasné. Křesťan někdy upadá do pokušení vidět tento svět jako zcela propadlý zlu a tedy zkáze, katastrofálnímu konci. Svět se mu pak jeví jako něco, co lze opustit, nebrat na vědomí a čekat už jen na „onen“ svět. A naopak zrovna tak věřící může upadnout do pokušení, v němž zlo vidí jen jako věc přechodnou a nepodstatnou a tak se mu vše jeví jen jako růžové a nadějeplné. Evangelium ale mluví jinak.

Lk 20,27-38

Je opravdu zvláštní, že s některými věcmi, které patří neodlučitelně k životu, se lidstvo za celou dobu své existence v zásadě nevyrovnalo. Je to hlavně skutečnost smrti, která je na jedné straně nezvratnou jistotou, na druhé straně něčím, nač lidský duch stále naráží jako na záhadu, která je sice v různých kulturách prohlašována za tak či onak vyřešenou, ale která přece jen na člověka stále svou temnotou působí. A většinou i ti, kteří považují smrt za „normální“, za něco, za čím nic není a čeho se není třeba bát, v situaci, kdy jejich život je ohrožen, tato moudrá stanoviska ztrácejí a zmocňuje se jich strach nebo intenzivní nechuť k přijetí této skutečnosti.

Dojem, kterým toto poučné vyprávění působí, bezpochyby přispěl k tomu, že o farizejích mají křesťané dodnes tuze špatné mínění. Ve skutečnosti měl Ježíš k farizeům zpočátku velmi blízko. Na rozdíl od strany saduceů, jejíž stoupenci pocházeli z řad kněžské aristokracie, se farizeové rekrutovali především z řemeslnického středního stavu, ke kterému patřil svým původem i on.