Mk 10,35-45
Ježíš jde do Jeruzaléma vstříc potupnému ponížení. Učedníci to však zatím stále nechápou, jak dosvědčuje i jejich prosba o čestné místo. A tak Kristu nezbývá, než je znovu poučit o pravém žebříčku hodnot: být tím posledním, sloužit druhým skrze sebe-darování.
Ježíš je neodsuzuje za jejich hloupou žádost, ale pomalu pomalu se snaží z nich dostat tohoto démona , který je ovládá. Je to pokušení i dnes, jsme pokoušení slávou, být viděni, oceňováni.
Jedno z velkých pokušení vedle pýchy, požitku a závislosti na bohatství, je pokušení moci. Být tím, kdo ovládá jiné, rozhoduje o dějinách, určuje běh světa. Tato nemoc je snadno vidět na politicích, ale i čelních představitelích businessu, možná někdy i církve. U obyčejných lidí nemusí být hned zjevná. Přesto hraje velkou roli. Mít moc nad blízkými, podřízenými, ovládat v rodině… Je třeba vědět, že jde o nemoc, závislost, která spoutá, zaslepí a ochromí. Nejde o šťastné lidi! Ježíš proto stanovuje pro křesťany nové pravidlo pro ty, kdo řídí nebo vládnou: být služebníkem. Nenechat se obsluhovat, ale sloužit.
Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Služebník slouží dobrovolně, otrok slouží nedobrovolně.
Ježíš je nám dáván za vzor. Všimněme si nejdříve, že on nevládl a nedal si sloužit. Nezaložil žádné politické hnutí na podporu svých myšlenek, a hlavně neudělal si z toho množství lidí, kteří jím byli nadšeni, kruh svých ochránců nebo bojovníků. Kdyby totiž skutečně na zemi vládl tak, jak je to mezi lidmi obvyklé (a jak mnozí mnohdy chtěli - zmocnit se ho a provolat ho králem), pak by Ježíš zřejmě nebyl ukřižován, ale spíš by vyvolal šarvátku nebo občanskou válku. Jenže on nic takového neudělal. Sloužil zástupu, který byl jako ovce bez pastýře. Nekryl si záda. Vydal se svému úkolu a nezajišťoval si pozemsky jeho úspěšnost. Neorganizoval si šik stoupenců, kteří by se ho byli před davem zastali, když ho předáci národa veřejně napadli. A tak můžeme dál a dál rozvíjet obraz Ježíšova života a promítat ho do života vlastního. Zůstává ale tady jedna otázka: jak si mohl Ježíš dovolit takto jednat? A dál: jak si můžeme dnes dovolit žít s tímto Ježíšovým postojem? Odpověď nenajdeme v našem úryvku evangelia, ale odpověď v evangeliu najdeme: Můj pokrm je konat vůli mého Otce. - Já a Otec jedno jsme. Odpovědí je tedy Otec, respektive Ježíšův vztah k němu. Otec je jeho největším a jediným pokladem. Otec je jeho jistotou. Zdrojem lásky, života, síly. Protože má Otce a toho mu nikdo a nic nemůže vzít, ani smrt, může se vzdát všeho, sloužit, dávat se, rozdávat se... umřít. Jiná cesta není ani pro nás. Do jaké míry jsme bohatí Bohem, do té míry budeme schopni beze strachu dávat. Pokud totiž budeme vědět o tomto svém skvělém bohatství, nebudeme mít strach, že o něco přijdeme. Budeme-li podobni Kristu v jeho vztahu k Otci, budeme mu moci být podobni v jeho postoji dávání se - služby. Je to cesta průzračně jasná a hlavně reálná.
