Mk 12,28b-34
Většinou jen úzkostné povahy si žádají další a další předpisy, příkazy a nařízení. Jinak mívá většina lidí tohoto artiklu až dost. A tak nás pak může i překvapit, že tak vznešená věc, jako je láska, je dávána jako přikázání. Je to vůbec možné? Je, pokud jsme ochotni chápat řeč dnešního evangelia o přikázáních ve smyslu, jaký měla v židovském prostředí, v prostředí Starého zákona. Tam totiž nebyl Boží příkaz v žádném případě chápán jako něco omezujícího, ale naopak jako největší moudrost. A znát Boží příkaz, Boží radu či směrnici pro život, bylo bohatství.
Zákoník, který přišel k Ježíši, zjevně nepřišel se špatným úmyslem. Protože viděl, jak Ježíš moudře odpověděl jeho kolegům, přichází se zeptat na největší přikázání - tedy na něco, co jistě nesmí přehlédnout, na něco, co je nejpodstatnějším ukazatelem cesty. Ptá se na dobrou cestu - a dostane se mu v tom poučení. To poučení není nové, slyší příkazy, které zná a které zřejmě sám považuje za důležité. Ale pro nás je důležité, že tyto příkazy jsou Ježíšem nejen stvrzeny, ale i vrcholně interpretovány. Ne už ovšem slovy, ale činem. Ježíš na svém životě ukazuje, co to je, milovat Boha celou svou silou, a milovat bližního jako sebe.
Láska není jenom jakýsi vznešený princip, ale pokud má být opravdová, tak je nutné ji zcela konkrétně prožívat a uskutečňovat. Pokud jenom myslíme na to, jak máme druhé lidi rádi, ale nedáváme jim to konkrétně najevo, pak to opravdová láska není. Je to podobné, jako bychom si představovali, že někomu dáváme krásný dárek, ale zůstalo by jen u našich představ, ve skutečnosti bychom nikomu nic nedali.
Láska se velmi často mezi lidmi vyjadřuje dotýkáním, objímáním… A svým způsobem můžeme říct, že nejenom láska mezi lidmi, ale i láska Boha k nám. Bůh nemá tělo, nemá ruce, kterými by se nás mohl láskyplně dotýkat, ale má chléb a víno a v tom se nás dotýká. Mše svatá je nejvíc, co máme, víc než nějaké pobožnosti, exorcismy, zjevení apod. Bohužel leckteří věřící mají mnohem větší zájem právě o různá zjevení nebo exorcismy, než o dobré a poctivé prožívání mše svaté. A přitom právě při mši svaté k nám přichází Bůh a nabízí nám svůj láskyplný dotyk, své objetí, svou lásku v sebe-darování. Bohužel my sami často nevěnujeme Bohu tu pozornost, kterou by si zasloužil. Prožíváme mši svatou povrchně, jdeme ke svatému přijímání nepozorně, anebo k němu nejdeme vůbec, prostě tímto Božím darem zcela pohrdneme. A přitom svaté přijímání je právě vrchol všeho, svaté přijímání je dotek Krista, zcela konkrétní, fyzický. Krista, který po nás tak touží, tak velmi nás miluje, nemáme nic většího.
Kdo žije takovou lásku, lásku, která spočívá v sebedarování, jak nás tomu učí Ježíš, ten zjistí, že to je zároveň překonání největší překážky duchovního života v člověku, kterou je sebestřednost. Samozřejmě, že k překonání této překážky nemůžeme jít jen vlastními silami. V 1. listě Janově čteme: "V tom spočívá láska, ne že my jsme napřed milovali Boha, ale že on si zamiloval nás" (1 Jan 4, 10). Začne-li tedy člověk na tuto lásku odpovídat, pochopí, že velké přikázání lásky k Bohu není dalším břemenem mezi mnoha jinými, ale že je skvělým potvrzením cesty už nastoupené, že je to povzbuzení k něčemu, co by mělo celý život probíhat a co může celý život růst - k důvěryplné a nesmírně vzácné stále rostoucí lásce mezi člověkem a Bohem.
