Jan 18,33b-37

Není to tak trochu zvláštní, slavit svátek Krista Krále uprostřed světa, kterému je Kristus zcela lhostejný? Uprostřed světa, který sice v něčem je ochoten brát křesťanství na vědomí mezi řadou dalších věcí, ale který za suverénního pána je ochoten uznat jen a jen člověka, jen a jen sebe sama? Kdyby Ježíš byl Králem tohoto světa, kdyby jeho království bylo odtud, neměli bychom šanci. Byli bychom něčím jako folklorní spolek, byli bychom ušlechtilými opatrovateli starých tradic, kteří vědí, že svět jde sice jinudy, ale svých tradic se nevzdávají.
Jenže evangelium říká, že jeho království není odtud. A dějiny křesťanství a dějiny světa to dosvědčují. Je v tom požehnání a zdroj těžkostí zároveň. Protože "svět miluje, co je jeho", a tedy to, co jeho není, nemiluje. O tom se přesvědčovali všichni světci a mnozí další křesťané v historii. Svět nemá rád to, co je cizorodé. Ale na druhé straně žádné království z tohoto světa, žádný král z tohoto světa neřeší úplně a s věčnou platností osud člověka. I ten nejlepší král se jen snaží omezit zlo a úděl člověka zlepšit. Ale přemoci zlo, na to nemá ani síly, ani schopnosti. A že by dal svůj život za své poddané, kteří ho možná ani nemají moc rádi, to čekat nemůžeme.
Podívejme se ale teď sami na sebe. My jsme byli křtem přijati mezi královské děti a pokud jsme tomu uvěřili a pokud jsme neodešli z domu, jsme v něm stále. V Ježíši vidíme někoho, koho si vážíme a koho milujeme. A snad i chceme, aby si ho vážili i druzí. Můžeme snít o tom, jak by to bylo na světě bezvadné, kdyby všichni lidé Ježíše uznávali, kdyby se všichni pozemští vládcové cítili být jemu odpovědnými. Můžeme o tom snít. Víme ale, že skutečnost je naprosto jiná. Nešlo by to tedy nějak udělat, aby opravdu všichni Ježíše uznávali? Neměl by on pro to něco udělat? Nějak se na světě proslavit, ukázat svou moc, prostě předvést se na úrovni myšlení a cítění dnešních lidí? Snad o něčem podobném snil i Jidáš, aspoň někteří tak soudí. Ale Ježíšova cesta je jiná. On je Králem, jehož království není odtud, jehož království zůstane ve světě vždy poněkud cizím. Ale on je současně tím, kdo má ve světě stále "svoje lidi", královské děti, ty, co ho bez výhrad za krále pokládají... nás!
Jestliže není Ježíš skutečně a plně pánem a králem našeho života (to totiž neznamená jen, že ho máme rádi, že jsme pro něho nadšeni, ale že ho respektujeme víc, než kohokoliv jiného a hlavně - že jeho paradoxní cestu bereme za svou), pak je zbytečné snít o tom, jak by mohl být králem pro druhé. Ale jestliže tímto naším Králem a Pánem je, pak to není se světem tak zlé. Protože potom my jsme ti, kdo mohou jednat v jeho jménu - v jeho jménu svědčit o lásce Otcově, v jeho jménu uzdravovat, vyhánět zlé mocnosti, osvobozovat, zprostředkovat spásu.
Nebylo by tedy vůbec dobré, kdybychom jeho vyvýšili a sebe ponížili tak, že by se zdálo, že vzdálenost mezi Ježíšem a námi je nepřekonatelná. On přece přišel kvůli nám, aby nás pozvedl k lidské důstojnosti. A je na nás, abychom to přijali a uznali, abychom vzali za své, že na jeho kralování máme podíl, že jsme královským národem. Právě toto je k jeho slávě, která má na nás v tomto světě zářit.