Mt 22,1-14
Je zajímavé se zamyslet nad tím, jakým způsobem Ježíš předával své učení. On klidně mohl sepsat nějaký “Kodex Ježíšův”, kde by vyjmenoval všechno, co jeho učedník má dělat a nesmí dělat - takový seznam příkazů a zákazů. A jsou lidé, kterým něco takového velmi vyhovuje, hlavně když pak mohou hledat různé kličky, jak to všechno obcházet. Ovšem Ježíš znal lidi jako málokdo jiný a věděl, jak velký je rozdíl mezi tím, když něco víme nebo známe a tím, jestli tomu věříme a žijeme podle toho. A proto nesepsal žádný zákoník, ani stanovy, či něco podobného, ale předával své učení skrze podobenství - příběhy, nad kterými se člověk musí zamyslet, musí je pochopit, aby zjistil, jak se týkají jeho vlastního života. Toto samozřejmě mnohým nevyhovuje, neradi přemýšlí, mnohem radši jsou, když jim někdo jasně řekne, co si mají myslet a co a jak mají dělat. Proto křesťanství není žádná masová záležitost, a pokud tomu tak někdy v minulosti bylo, tak ne proto, že by ti všichni lidé věřili a žili Ježíšovo učení, ale protože to byla určitá společenská zvyklost. Což ukazuje i ten prostý fakt, že navzdory tomu, že například v první polovině dvacátého století byly plné kostely, na což dodnes někteří vzpomínají s falešnou nostalgií, tak to byli právě tito stejní lidé, kteří zároveň byli schopní svou nenávistí rozpoutat dvě světové války. Nemá proto smysl naříkat nad tím, že je nás málo a že kostely už nejsou plné lidí jako kdysi.
Ale vraťme se k Ježíši a jeho snaze předat nám svou moudrost tak, abychom ji nejenom znali, ale hlavně abychom podle ní žili své každodenní životy. Ježíš vypráví podobenství o králi, který zve hosty na svatební hostinu svého syna. A protože vybraní hosté o toto pozvání nestojí, posílá své služebníky ke všem lidem, dobrým i zlým, každý je pozvaný na tuto královskou hostinu. Vzápětí ovšem vidíme, že ne každý je způsobilý zúčastnit se takové výjimečné události, jednoho hosta dokonce nechává král vyhodit, protože na sobě neměl svatební šaty. A celé toto podobenství Ježíš ukončuje těmi známými slovy: Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.
A nyní bychom se každý sám měli zamyslet nad tím, co právě mně chce Ježíš tímto podobenstvím říci… Ale na to budete mít celý zbytek dnešního dne Páně, a tak vám jen poskytnu pár impulzů, které by vám v tomto rozjímání mohly pomoci.
Zaprvé je dobré si uvědomit, že Bůh, kterého v podobenství představuje ten král, nás zve. Nemusíme ho hledat, doprošovat se ho nebo se mu vnucovat - to je On, kdo k sobě zve nás. Proto nám pouze stačí otevřít své nitro jeho pozvání. A jeho pozvání platí pro každého, nikdo není tak špatný nebo beznadějný případ, že by o něj Bůh neměl zájem. A toto pozvání je zdarma, nemusíme si ho nějak vydělat nebo zasloužit, Bůh nás nezve na základě našich zásluh, ale pro svou bezpodmínečnou lásku.
Pak si ale musíme také hned položit otázku, když je to tak jednoduché, proč tedy všichni nežijeme podle tohoto Božího pozvání, jinými slovy: podle Boží vůle? Jedním z hlavních důvodů je fakt, že my to Boží pozvání neslyšíme, prostě ho nemůžeme slyšet v tom hluku našeho vnitřního života, kde nepřetržitě mluvíme my sami nebo na nás mluví Pokušitel s jeho pozvánkami na různá lákadla. Neustále ve svém nitru něco nebo někoho komentujeme, kritizujeme, odsuzujeme, nedovedeme být chvíli zticha, i naše modlitby jsou ukecané, neustále něco drmolíme, místo abychom byli zticha a naslouchali Bohu. Jak pak chceme v této záplavě slov a hlasů slyšet hlas Boží, jak bychom mohli slyšet jeho důležité pozvání, které má jen pro mě, protože každého člověka zve Bůh zvlášť, každého zve k něčemu jinému, protože každý z nás má svůj jedinečný vztah k Bohu.
A proto je potřeba se nejdříve naučit tichu, jak o tom mluví i papež František v promluvě, kterou jsem vám četl minulou neděli. Sám Ježíš nás k tomu vyzývá slovy: učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci (Mt 11,29). Ticho a pokora, to jsou ty dvě ctnosti, které by si měl osvojit každý křesťan, aby mohl ve svém nitru slyšet Boží hlas a následovat ho ve svém životě. Pak totiž budeme nejenom těmi Bohem povolanými, ale i těmi vyvolenými, na které se Bůh může spolehnout.