Mt 28,16-20

Při slavení mše svaté můžeme stát někde vzadu za sloupem, přihlížíme dění, snažíme se soustředit, ale myšlenky nám letí někde nad naší krajinou, opakujeme bez nějaké pozornosti nebo emoce odpovědi nebo naučené modlitby. Sem tam se nás něco dotkne, ale je to jen jiskra, která nic v našem nitru nezapálí.

Je to jako kdyby se někdo vypravil do podhůří Tater, obhlédl si hory z roviny a řekl, že je horolezec a že hory dobře zná, byl by to nesmysl a nikdo, kdo v horách opravdu byl, by ho nebral vážně. V podobné situaci jsou někteří křesťané, kteří znají Boha zdálky, jaksi zvnějšku - vnímají totiž jen nějak nerozlišeně božstvo, nerozeznávají Otce, Syna, Ducha svatého, a přesto se domnívají, že Boha dostatečně znají. 

Kdyby se nás někdo před kostelem zeptal na jednoduchou otázku týkající se duchovního života, budeme znát odpověď: Co je víra? Co je modlitba? Jak se modlit s užitkem? Převyprávěj mi evangelium? Jmenuj desatero, abych podle něho mohl žít? Kým je pro tebe Bůh? Kým je Duch svatý? Co je vlastně mše? K čemu je dobrý křest? Je požehnaná věc lepší než nepožehnaná?

Nežijeme náhodou vztah k Bohu (to znamená víru) nějak pasivně, jako povinnost navíc, jako mlhavou intuici? Nežijeme svůj život bez otázek? 

Bůh je. A tečka. Ale on je pro nás otazníkem! „Jen se ptej,“ vyzývá Mojžíš nejen lid, který má před sebou, ale i nás, kteří jsme dnes shromážděni v domě Božím.

Nemohu pochopit, jak může být věřící člověk bez otázek po Bohu. Měli bychom prahnout, žíznit po poznání. Zdroj tohoto poznání je na prvním místě modlitba a nejvýše ze všech modliteb stojí mše svatá, za ní se řadí adorace, rozjímání, hledání v Písmu svatém. Další studánkou svěží občerstvující vody je hlas církve, který je zachován v Katechismu katolické církve, v dokumentech učitelského úřadu církve a živě v hlase papeže, biskupů a kněží. Metody hledání nejprve otázek a pak i odpovědí jsou rozjímání před Boží tváří, přemýšlení, učení se, duchovní rozhovor.

Ptejme se, hledejme, sdílejme své otazníky o hlubinách Božích. Bůh není uzavřen, on nás zve. Nemůže udělat víc, řada je na nás. 

Tajemství Boží Trojice nám připomíná, že si ho nemůžeme představovat jen jako lidského vladaře a mocného panovníka. Bůh je jistě mocný a dokonce všemohoucí, křesťan má ale vždycky mít před očima, že je také milosrdný a dobrotivý Otec, kterému na každém člověku záleží. Že člověka i svět miluje, protože sám je ve třech osobách, které se navzájem milují. Že Bůh není jen osamělá bytost, která všemu vládne, ale že zároveň také sám v sobě žije ve vztahu lásky mezi Otcem a Synem, jak Bible charakterizuje Ducha svatého. Pro naše předky mohl být symbolem Trojice třeba i trojlístek nebo trojúhelník, který je zároveň jeden a trojí, kterému ovšem chybí to nejdůležitější, totiž život a láska, život jako láska. 

A tak žijme v našich životech tento princip Nejsvětěší Trojice, tedy naplňujme naše vztahy láskou - láskou, která je bezpodmínečná, nezištná, laskavá a čerpá svou sílu ze vztahu k Bohu.