Mk 6,1-6

Evagelista Marek nám popisuje událost, ke které došlo přibližně po ročním veřejném působení Ježíše, hlavně v Kafarnau, kde se usadil. Svým chováním začíná vzbuzovat obavy u autorit. Stýká se s okrajem společnosti, se spodinou, a to působí podezřele. Odpouští hříšníkům a neklade jim žádné zvláštní podmínky, nevyptává se jich nejdřív na to, či ono z jejich života, aby se ujistil, že jsou dostatečně hodni odpuštění. A oni se proměňují, mění svůj život, ale ne kvůli předpisům nebo vyhrožování farizeů, ale pod vlivem Boží lásky a milosrdenství, které jim zprostředkovává a dává zakoušet Ježíš.

A tak představitelé tradičně prožívaného náboženství cítí z jeho chování ohrožení.

A v této atmosféře přichází Ježíš se svými učedníky do Nazareta. Nazaret byla horská vesnice, v níž žili lidé trochu izolovaně, svým jednoduchým způsobem života i myšlení, kteří byli hodně tradiční. Měli svou uzavřenou mentalitu, což byl asi také důvod, proč Ježíš působil raději v pobřežním Kafarnau a ne u sebe doma.

Potom co Ježíš vystoupí v místní synagoze, tak ostatní od něj nežádají, aby jim lépe vysvětlil svá slova a myšlenky, kterým moc nerozumí. Naopak hledají argumenty, aby se utvrdili ve svém postoji, který nechtějí změnit tváří v tvář Ježíšovu novému pojetí víry.

A tak si kladou otázku: Kde se to v něm vzalo? Nezajímá je, je-li to, co Ježíš říká, pravda anebo ne, jaké to přináší ovoce, že jeho učení vzbuzuje radost, lásku, sounáležitost… Oni se nad ním pohoršovali, protože říkal a dělal něco, na co nebyli zvyklí. Oni byli zvyklí, že věci byly VŽDYCKY tak, a najednou přijde tenhleten Ježíš a chce to změnit. Ježíš narazil na tzv. vždyckybylismus. Vždycky to tak bylo, tak se to nebude měnit a proč taky. Jak aktuální téma i v naší dnešní církvi, u některých dnešních křesťanů. 

Ježíšovi posluchači se neptají na to, jestli to je pravda nebo ne, ale ptají se na jeho osobu. A přitom není důležitý ten, kdo káže, ale co káže, to je rozhodující. A stejně to funguje i v dnešní době. Samozřejmě by si každý přál, aby kněz zosobňoval svým životem na stoprocent to, co káže, ale o tom to přece není. Z takové představy pouze vychází ten tolik kritizovaný klerikalismus, tedy dělat z kněží někoho jiného, než kým ve skutečnosti jsou. A dnes bohužel sklízíme ovoce tohoto uctívání kněžstva, jako nějakých poloandělů, ctihodných pánů nebo velebných pánů, kteří jsou přece jiní, oni jsou něco víc než my řadoví věřící. A tak tu dnes máme všechny ty skandály se zneužíváním lidí, zneužíváním majetku apod., protože mnoho kněží tuto hru na ctihodnost a nedotknutelnost přijalo, a to i v dnešní době, a tak si mysleli, že si mohou dovolit cokoliv a že jim to projde, a bohužel jim to mnohdy také prošlo, protože to byli ti velební a ctihodní otcové, kteří jsou přece nedotknutelní.

My se ale máme srovnávat s evangeliem, ne s kněžími! Máme hledat inspiraci pro náš život v evangeliu, ne v postavě kněze. Každý kněz je úplně normální chlap se všemi pozitivními i negativními stránkami. A kdo si hraje na někoho jiného, tak je jen směšný herec a figurka.

Vraťme se ale k dnešnímu evangeliu, na konci slyšíme slova: A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře.

Jejich víra byla neplodná… Dělali sice všechno, co se má dělat podle svatých předpisů, ale nebyl v tom žádný život, jenom mrtvý tradicionalismus, který je neplodný a nepřináší žádné ovoce. Milé sestry a bratři, jak je na tom naše víra? Jaké ovoce plodí naše víra, je plodná, anebo taky neplodná jako víra Nazaretských?