Mk 6,7-13
Minulou neděli jsme slyšeli, jak Ježíš čelí nepřijetí ve svém rodišti, kde ho tak dobře znali, ale ani jeho rodáci, ani jeho příbuzní ho nepřijali. V Nazaretě se velmi drželi tradic a nebyli schopni se otevřít něčemu novému, nabídce nového způsobu víry, kterou jim představil Ježíš. Známe to i dnes, kdy někteří lidé neberou vážně nabídku nového způsobu života víry, do něhož nás vede Duch Svatý, a radši lpí na starých neživých tradicích. A tak jsou pro ně důležitější nějaké staré zvyklosti, než vedení Duchem Svatým.
Jak Ježíš reaguje na nevíru svých rodáků a příbuzných? Nenechává se znechutit. Vydává se do okolních vesnic Galileje a hlásá své učení tam. A tak jak to v životě často bývá, neúspěch otvírá bránu k novým příležitostem. Ježíš nepůsobí sám, ale spolu se svými učedníky, které posílá po dvou, jak nám přibližuje dnešní nedělní evangelium.
Nejdříve je Ježíš volá k sobě, protože tato misie - poslání může být uskutečněno jen tím, kdo je blízko Ježíši. Učedník musí být s mistrem ne proto, aby si osvojil jeho doktrínu, aby ji po něm uměl papouškovat, ale proto, aby kontemploval, nazíral a osvojil si jeho nabídku nového života, kterou pak přizpůsobí aktuální situaci, v níž se bude nacházet. Jan k tomu říká ve svém prvním listu: …co budu hlásat? To, co jsme viděli, co jsme slyšeli, co jsme zakusili, to budeme hlásat. My Ježíše zakoušíme v evangeliu a v životě společenství. Kdo toto nezažívá, tak může mluvit o tom, co někde slyšel, nebo někde četl, ale každý bude cítit, že to není opravdové, autentické, protože to nevychází z osobní zkušenosti s Ježíšem. Takový člověk nikoho nezapálí pro Krista.
Ježíš posílá své učedníky po dvou, protože jsou součástí komunity, společenství, církve. Církev je společenství sester a bratří. Církevní společenství, jako třeba farnost, spojuje bezpodmínečná láska, není to jenom jakási skupina přátel, kteří jsou spolu, protože k sobě mají sympatie, ale jsou spolu, protože je povolává Bůh. Přátele si vybíráme, bratry a sestry ne. A to není lehké. Někdy je to dokonce těžké, protože musíme přijmout každého bez podmínek, to je ta bezpodmínečná láska, které nás Ježíš učí. Křesťanství může být žito jen ve společenství, společenství založeném na bezpodmínečné lásce, která se uskutečňuje v přijetí druhého.
Potom Ježíš dává svým učedníkům moc. Je to jediné místo v evangeliích, kde se mluví o tom, že Ježíš dává někomu moc. Ježíš posílá své učedníky s mocí vyhánět démony, nečisté duchy. O jakou moc se zde jedná? Není to ta moc, kterou nabízel Ježíšovi ďábel, když ho pokoušel na poušti. Moc vládnout, ovládat, podřizovat si druhé. Ani to není moc, která by se měla uskutečňovat skrze exorcismy nebo jakési polomagické formulky. Mají vyhánět nečisté duchy. V biblickém slova smyslu, vše, co je nečisté, je proti životu. Bůh je čistý, protože je život. Kde chybí život, tam je nečistota, kterou působí negativní síly, které odlidšťují. Toto poselství je pro nás velmi aktuální, protože i my máme skrze křest tuto moc, moc vyhánět vše, co odlidšťuje, vše co degraduje lidskou důstojnost. Vše, co v nás působí odstředivou silou od Boha, všechny ty chvíle, kdybychom se radši pomstili než abychom odpustili, kdybychom radši zalhali, než abychom řekli pravdu, kdy radši hamouníme, než abychom se dělili s těmi, kteří potřebují naši pomoc. Všechno to nás odlidšťuje, to jsou ti naši démoni. Ale my máme moc nad tím vším zvítězit, jen je třeba abychom tuto moc, kterou nám dal Ježíš, naplno využívali a přispívali tak k vítězství dobra nad zlem v našem osobním životě, a skrze náš život v našem světě, který to tolik potřebuje.
