Mk 9,2-10

Ten dnešní svátek a úryvek z Markova evangelia, který jsme právě slyšeli, nám připomíná důležitou událost z Ježíšova života. Ježíš se proměnil na hoře. Ovšem to, co by mělo ještě upoutat naši pozornost, je proměna víry jeho učedníků. Oni v něj už věřili, všechno a všechny kvůli němu opustili. Napadlo by nás: vždyť to přece stačí. Přesto bylo třeba, aby jejich víra byla ještě proměněna osobní zkušeností, tímto zážitkem na hoře Tábor. 

Důležitou roli v této události hraje motiv světla - motiv, se kterým se setkáváme i na jiných místech Bible, jako například světelný sloup nebo oblak, který provázel Izraelity na jejich pouti pouští do zaslíbené země.

Tento motiv najdeme i u duchovních autorů, kteří píší o tom, že kdo se modlí, vstupuje do oblaku Boží přítomnosti, zahalí ho oblak světla.

Známe něco podobného z naší vlastní zkušenosti? Máme vůbec zkušenosti vycházející z našeho prožívání víry, anebo je pro nás víra jen jakýmsi neměnným zvykem, kde nic nového nezažívám.

To, že víra v mnoha lidech usychá, způsobuje to, že jimi neprosvítá ta proměňující duchovní zkušenost, spiritualita, vášeň víry, touha po Bohu. Nestačí, aby člověk měl jen náboženské přesvědčení.

Svatý Augustin k tomu napsal krásná slova: to je málo, věřit jen ze svobodného rozhodnutí, musí tě přitahovat také voluntas (vroucnost-vášeň-touha). A Augustin pokračuje: Přiveď mi někoho, kdo je zamilovaný, ten bude vědět, co říkám. Přiveď mi někoho, kdo je plný touhy. Přiveď mi někoho, kdo putuje po poušti a dychtí po prameni, ten bude vědět, co říkám. Mluvím-li však k člověku chladnému, ten neví, o čem je řeč.

Niterně věřící člověk není někdo, kdo vypráví o svých mimořádných schopnostech a viděních, niterně věřící je zamilovaný, je to ten, jehož víra oživla a proměnila se zkušeností lásky.

My se naopak někdy v kostele setkáme s lidmi, jejíchž víra je chladná a setkání s nimi studí. Někdy se takoví lidé snaží maskovat svou chladnou víru nebezpečným ohněm fanatismu. Zdají se být zapálení a podpalují kde co, ale uvnitř jsou velmi chladní, až mraziví.

My máme být ovšem zapálení hřejivou láskou k Bohu a k bližnímu. Mnozí lidé tuto niternost, která naší víře dává smysl a hloubku, hledají v různých podobách charismatického hnutí, pro některé je to cesta, jiní ji nalézají při duchovních cvičeních, obzvláště kontemplativních exerciciích, pro jiné je cestou k niternosti víry zcela hluboká osobní modlitba. Někdo k takové proměně dochází skrze krizi, třeba krizi víry, kdy se osvobozuje např. od falešných představ o Bohu, které mu předali jeho rodiče, anebo nějakou osobní krizí, která od základu otřese a přehodnotí smysl života takového člověka.

Cesty k proměnění jsou rozmanité a každý si musí najít tu svou, dalo by se říci - každý si musí najít tu svou horu Tábor. Hlavně je ale důležité, abychom se o to snažili, abychom byli vytrvalí, jinak totiž bude naše víra usychat a chladnout a nebude přínosem ani pro nás samotné a už vůbec ne pro naše okolí.