Jan 6,51-59

Eucharistie (mše svatá) byla ustanovená jako znamení našeho sjednocení s Kristem. Pomáhají nám to dobře pochopit slovesa, která Ježíš používá v dnešním úryvku: Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. Ježíš nemluví ani o uctívání, ani o adorování, ale o jezení - kousat trogein - polykat. Jíst jeho tělo a pít jeho krev, abychom se mu co nejvíce připodobnili. To je hlavní a základní smysl eucharistie.

Evangelista Jan píše o Židech, kteří odmítají Ježíšovu nabídku jeho duchovní cesty. Hádají se mezi sebou, sami nejsou jednotní a nemají v tom jasno. Oni správně porozuměli významu Ježíšových slov, vědí, že neměl na mysli kanibalismus. Pojmout celou osobu sarx (zhltal knížku, hltají novou módu). Jíst jeho tělo, znamená přijmout ho, připodobnit se mu, stát se jím. Je to vlastně nejhlubší znamení jeho darovaného života.

Jazyk jaký užívá Ježíš je zcela jasný a konkrétní. Je nutné jíst (kousat trogein) jeho tělo a pít jeho krev, abychom přijali život věčný. Přisvojit si jeho lásku. Přijímáním pohlcujeme do svého nitra Ježíše a necháváme se jím takto proměnit, abychom dokázali žít jako on. Život, který přijal od Otce dává těm, kdo ho jedí, ti takto přijímají jeho příběh lásky. Tak jako Syn je jeden s Otcem tím, že od něj přijal své tělo, tak i my jsme jedno s Kristem a skrze něj s nebeským Otcem, je to oslava jednoty života, provázanosti našeho člověčenství s nekonečným božstvím. Slavit mši svatou znamená oslavovat jednotu tohoto života.

Evangelista říká, že kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev má v sobě život věčný a mluví o tom, že kdo jí a pije zůstává v Ježíši a Ježíš v něm. Tady je tedy řeč o životě - o životě Božím v člověku a o těsném spojení věřícího s Ježíšem. O tak těsném spojení, že je to sdílením života. A právě tento život, který má člověk z Ježíše Krista, tento život, který je nám darovaný ve křtu a stále znova obnovován a rozhojňován v eucharistii, člověk v sobě potřebuje objevit. 

Krásně to vyjadřuje svatý Pavel v jednom ze svých listů: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus, to se má a může stát naší zkušeností všedního dne! Jak? Není to tak složité. Především tím, že uvěříme, že nás Bůh ve křtu skutečně a neodvolatelně přijal za vlastní. Dále tak, že uvěříme, že Ježíšův život v nás je cennější než cokoliv, co na této zemi můžeme získat a že je silnější, než každé zlo a samozřejmě, že je silnější než my sami. A konečně je třeba, abychom s touto vírou Ježíše v eucharistii opravdu přijímali. Potom zjistíme, že chyby a dokonce zlo se do našich životů stále dostává a že tam má dokonce stále chuť i možnost bujet. Ale zjistíme také další věc: že Ježíš je schopen i ochoten v nás stále vítězit. Ne my, ale on vítězí nad zlem v nás. A že v něm tak můžeme a máme stále zůstávat. Ne jen ve zbožném spočinutí v kostele, u svatostánku, v modlitbě. Ale v tom nejobyčejnějším životě, jestliže se každou neděli sytím jeho svatým a posvěcujícím tělem. Jestliže jsem uvěřil, že jakožto pokřtěný jsem trojjediným Bohem přijat za vlastního.

On žije v nás a my v něm. A každý, kdo nás potká po mši svaté by v nás měl tento Kristův život vidět.