Blog - Kázání

Kdo nečte pašije jen tak povrchně a ledabyle, ale vnímá jejich hloubku a duchovní poselství, na toho z nich vyvěrá proud lásky, kterou nám všem projevil Kristus na kříži, jak to krásně zobrazuje i náš letošní postní obrázek.

O lásce se mluví mnoho. Je předmětem nesčíslného počtu písní, románů, filmů. Přesto však není lehké říci, co se láskou skutečně rozumí. Podle Platóna je člověk tak velký, jak velká je jeho láska.

Dnes se chci zamyslet nad jedním z nejsilnějších příběhů, které se v Bibli nacházejí. Je to příběh o vzkříšení Lazara, který byl spolu s Marií a Martou velmi blízkým přítelem Ježíše. Ježíš je často navštěvoval a trávil u nich svůj čas.

Tento příběh je nabitý symbolikou a teologickým významem. Samotné vzkříšení Lazara není jen fyzickým zázrakem, ale také duchovním poselstvím, které nás učí, že smrt a utrpení nejsou konečné. Vzkříšení Lazara není jen o Ježíšově moci nad smrtí, ale také o tom, jakým způsobem Bůh působí v našich životech.

Dnešní evangelium před nás staví známý příběh Ježíšova uzdravení slepce od narození. Pojďme se tedy společně ponořit do této biblické události a hledat v ní poselství pro naše vlastní životy.

Je zajímavé, že slepec se nestal věřícím okamžitě, hned po zázraku prohlédnutí. Jeho cestu k poznání Krista bychom mohli totiž označit jako pouť, podobnou té, kterou zažíváme v tomto postním období my.

Postní doba opakuje klíčové texty Písma a vede nás ke znovuoživení naší víry. Sestupme k těmto základům víry a ptejme se, na čem naše vlastní víra stojí.

Ježíš byl neustále v pohybu, putoval Izraelskou zemí. Jednou svým apoštolům promlouvá o utrpení, které ho čeká, po několika dnech vystupuje na vrcholek hory, kde zakusí blízkost svého nebeského Otce. Sestupuje však opět dolů, svádí boj proti ďáblu, uzdravuje, učí…

Milé sestry a bratři, rád bych se dnes vrátil k tomu modlitebnímu obrázku Ukřižovaného, o kterém jsem začal mluvit minulou neděli. Jak jsem říkal, byl bych rád, kdyby se pro Vás stal takovým průvodcem letošní postní dobou, abyste nad ním rozjímali, abyste se ho modlili.

Postní období, na jehož začátku se nyní nacházíme, je pro nás výzvou a příležitostí. Vyzývá nás k intenzivnějšímu životu víry skrze půst, modlitbu a dobré skutky. Zároveň je pro nás příležitostí k prohloubení naší víry, k hlubšímu porozumění Božích tajemství. Já bych to trochu přirovnal k tomu, že jako máme náš fyzický věk, tak máme i duchovní věk. Někomu může být sice sedmdesát let, ale má víru osmiletého dítěte. Na druhou stranu někdo, komu je dvacet, může mít víru osmdesátiletého moudrého člověka.

Když prožíváme naše mezilidské vztahy, je pro nás přirozené naplňovat je určitým očekáváním. Když někomu pomohu, tak očekávám něco nazpátek, nemusí mi třeba hned taky pomáhat, ale očekávám alespoň poděkování. Když do nějakého vztahu investuji, ať už je to můj čas nebo peníze nebo lásku, očekávám určitou návratnost této investice. Je to způsob myšlení a chování, ve kterém jsme byli vychováni a který nám přijde normální.

Náboženství starých národů a kmenů se od sebe všelijak lišila, ale jedno měla společné. Všude si lidé dobře uvědomovali, jak jejich život závisí na příznivém počasí, na dobré úrodě, ale také na spoustě různých náhod. Člověk může umřít každou chvílí, nejenom na lovu nebo na moři, ale právě tak i doma v posteli. Když se na poli neurodí, zahyne hladem. Ty mocné síly, které člověka živí i zabíjejí, které mu život dávají i berou, lidé cítili na každém kroku a snažili se je nějak ovlivnit.

Učedník Kristův má být autentický, prostě a jednoduše tím, čím je: ničím méně, ani více. To není málo. A vyžaduje odvahu nést kůži na trh, stát se terčem kritik, pomluv, nepochopení i nepřijetí. To je ovšem pouze jedna strana mince, ta negativní. Tou pozitivní je vědomí, že touto jinakostí přináším něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod kbelík, ale do temnoty: má ukázat cestu. Stačí jen jedna svíčka, jedna baterka ve velké temné místnosti, aby ji prosvítila.

Dnešní evangelium je jedno z nejslavnějších míst Nového zákona a všichni jsme ho mnohokrát slyšeli; ale moc to na nás vidět není. Často spíše následujeme blahoslavenství/zaslíbení „světa“, než blahoslavenství Ježíšova. Chceme být bohatí, mít moc, chceme, aby náš hlas bylo slyšet víc, než hlasy ostatních, spravedlnost vidíme spíše jako odplatu, než jako milosrdné odpuštění, a tak bych mohl dál a dál pokračovat. Podívejme se proto blíže, co ta Ježíšova blahoslavenství pro nás dnes vlastně vůbec znamenají.

Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, kde se rozloučil se svou matkou a šel do Kafarnau, kde žil v domě Petra a Ondřeje. Kafarnau se pro něj stalo takovou základnou během celého jeho veřejného působení. Bylo to pobřežní město, kde měl Ježíš mnohem více možností, než v odlehlé vesnici, jakou byl Nazaret. 

Všichni čtyři evangelisté zmiňují Ježíšův křest, což nám napovídá, že se tedy jedná o zásadní scénu. Ježíš totiž touto událostí zahajuje své veřejné vystoupení. Evangelisté ukazují Ježíše v prvé řadě jako člověka, který se ještě ke všemu staví na břehu Jordánu do řady s hříšníky, což je opravdu pohoršlivé i pro samotného Jana Křtitele, který reaguje slovy: Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?

Boží plán je plný překvapení, a to i dnes. Krásně to vidíme právě na vánočním příběhu. Ježíšovo narození nezvěstuje nějaký prorok nebo velekněz, ale anděl Páně - jaké překvapení! A nezvěstuje jeho narození nějakým učencům, či kněžím, ale chudým a prostým pastýřům - jaké překvapení! My lidé bychom to určitě vymysleli jinak, logičtěji… A co anděl zvěstuje? Že to chudé dítě narozené ve chlévě je Spasitel světa - další překvapení! Kdo by něčemu takovému uvěřil?! A právě v souvislosti s touto lavinou Božích překvapení se mi nejvíce líbí slova z dnešního evangelia: Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. 

Vánoce jsou neodmyslitelně spjaty s vánočním příběhem o narození Božího Syna. My lidé potřebujeme příběhy proto, abychom věděli, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Jak říká jeden známý spisovatel: svět jsou kulisy a je na nás, abychom je naplnili našimi příběhy. Příběhovost je součástí naší identity, i té křesťanské.

Vánoční události ukazují krásný obraz Ježíše, který přišel, aby ukázal, že každý z nás, i ten nejchudší, pro něj má stejnou cenu jako ten nejbohatší, ten nejhorší stejně jako ten nejlepší. Ježíš přišel ukázat cestu, ztotožnit se s našimi bolestmi a do všech našich zranění a hledání přinést útěchu a světlo. Jak nádherné je poselství světla jež září z každého vánočního textu!