Blog - Kázání

Při vstupu do kostela křesťané namáčejí ruku do kropenky a dělají znamení kříže. Kdo však dnes ještě rozumí, proč kněz na začátku mše svaté pokropí přítomné věřící svěcenou vodou? Kdo ještě rozumí, proč kněz na konci mše za zemřelého žehná rakev svěcenou vodou a proč kněz žehná medailku nově pokřtěného nebo také prsteny snoubenců? Všechny tyto obřady mají v církvi význam, a když Bůh chce, aby křesťanská znamení, která lidé nosí, byly posvěceny, je to proto, že jim mají v průběhu života zajistit ochranu, životní sílu a spásu a skrze toto posvátno nechat růst lásku Kristovu a jeho církve.

V dnešním úryvku z evangelia jsme svědky krize, kterou prožívá každý učedník, který pochopí, co opravdu žádá Ježíš. Důvod krize je zklamání, protože to, co čekali, byly zázraky. Hledali někoho, kdo by jim usnadnil život. Mnozí ho totiž brali jako někoho, kdo udělá kouzlo s chleby a oni se zadarmo nají, anebo udělá kouzlo a oni budou uzdraveni, apod. 

Eucharistie (mše svatá) byla ustanovená jako znamení našeho sjednocení s Kristem. Pomáhají nám to dobře pochopit slovesa, která Ježíš používá v dnešním úryvku: Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. Ježíš nemluví ani o uctívání, ani o adorování, ale o jezení - kousat trogein - polykat. Jíst jeho tělo a pít jeho krev, abychom se mu co nejvíce připodobnili. To je hlavní a základní smysl eucharistie.

Lidé milují jednoduchá řešení. Dnes jako v době Ježíšově. Lidé milují polovičaté krajnosti - zdají se jim být nekomplikované a bezpečné. Někdo by všechno chtěl mít jen a jen pozemské, o ničem jiném nechce uvažovat. Má dojem, že tomu, co je z jeho zahrady, pole nebo z jeho počítače, dobře rozumí, to je jeho svět a nic jiného už nechce vidět. Někdo jiný by zas chtěl mít všechno nadpřirozené, podivuhodné, nadzemské, jen a jen nebeské. Tím, co je na zemi a ze země pohrdá, anebo se toho bojí.

Ten dnešní svátek a úryvek z Markova evangelia, který jsme právě slyšeli, nám připomíná důležitou událost z Ježíšova života. Ježíš se proměnil na hoře. Ovšem to, co by mělo ještě upoutat naši pozornost, je proměna víry jeho učedníků. Oni v něj už věřili, všechno a všechny kvůli němu opustili. Napadlo by nás: vždyť to přece stačí. Přesto bylo třeba, aby jejich víra byla ještě proměněna osobní zkušeností, tímto zážitkem na hoře Tábor. 

Ježíš poslal své učedníky do okolí, aby si vyzkoušeli a zakusili to, co je bude čekat, až už jednoho dne s nimi nebude, tedy šířit jeho učení svými slovy a hlavně svými skutky. A oni se nyní vrací a schází se kolem Ježíše a vypravují mu své zážitky. Tímto přirozeným způsobem posilují svůj vztah k němu a tak prohlubují také své porozumění jeho a svému poslání. Toto posilování vztahu s Ježíšem je vlastně samotný základ naší víry. Naše víra by neměla být o znalostech - že něco vím o Bohu, ale o vztahu a zkušenostech - jaký mám vztah k Bohu, jaké mám zkušenosti s Bohem.

Minulou neděli jsme slyšeli, jak Ježíš čelí nepřijetí ve svém rodišti, kde ho tak dobře znali, ale ani jeho rodáci, ani jeho příbuzní ho nepřijali. V Nazaretě se velmi drželi tradic a nebyli schopni se otevřít něčemu novému, nabídce nového způsobu víry, kterou jim představil Ježíš. Známe to i dnes, kdy někteří lidé neberou vážně nabídku nového způsobu života víry, do něhož nás vede Duch Svatý, a radši lpí na starých neživých tradicích. A tak jsou pro ně důležitější nějaké staré zvyklosti, než vedení Duchem Svatým.

Evagelista Marek nám popisuje událost, ke které došlo přibližně po ročním veřejném působení Ježíše, hlavně v Kafarnau, kde se usadil. Svým chováním začíná vzbuzovat obavy u autorit. Stýká se s okrajem společnosti, se spodinou, a to působí podezřele. Odpouští hříšníkům a neklade jim žádné zvláštní podmínky, nevyptává se jich nejdřív na to, či ono z jejich života, aby se ujistil, že jsou dostatečně hodni odpuštění. A oni se proměňují, mění svůj život, ale ne kvůli předpisům nebo vyhrožování farizeů, ale pod vlivem Boží lásky a milosrdenství, které jim zprostředkovává a dává zakoušet Ježíš.

Není snadné pro nikoho, aby se vymanil z myšlenkových stereotypů, ve kterých se pohybuje. Slyší-li tedy dnešní Evropan něco, co se vymyká jeho běžným zkušenostem, je tím bud fascinován, nebo se ptá, jak je to možné a zda tomu má vůbec věřit. Čteme-li Písmo, čteme často také o neuvěřitelných, výjimečných skutečnostech. A můžeme být také fascinováni nebo vše odmítat. Ani jeden z obou postojů nám ale nepomůže. Potřebujeme se totiž v prvé řadě ptát, co příběh znamená. Chtít mu porozumět. A chtít mu porozumět tak, jak byl myšlen, když byl psán, ne tak, jak bych si ho představoval dnes já. A můžeme jít ještě dál. V evangeliu nejde jen o porozumění příběhu, ale jde o porozumění Ježíši. Jemu je především třeba porozumět - teď jako tehdy. Toto porozumění není ale tak obtížné.

Když se snažíme porozumět dnešnímu úryvku z evangelia, tak si v první řadě musíme uvědomit, že evangelista Marek nám nevypráví nějaký dobrodružný zážitek s Ježíšem, ale že nám předkládá biblický obraz, který nám má sdělit něco zásadního o duchovním životě. Ve skutečnosti se totiž Ježíš se svými učedníky plavil jen kousek cesty po jezeře, na němž nemohlo dojít k nějaké bouři, která by je mohla reálně ohrožovat. Je proto důležité, abychom si uvědomili, že před sebou nemáme stránku z novin, ale stránku z učebnice duchovního života, a podle toho se ji snažili také rozšifrovat pro naši dnešní situaci. 

Žijeme v době nejistoty, události, které nás obklopují, námi někdy otřásají, jak na osobní rovině, tak i na té celospolečenské. Každý jsme asi prodělali tu zkušenost, že jsme si něco naplánovali, ale pak to dopadlo úplně jinak. Události se zkrátka nedějí podle našich představ a v této naší současné době to vnímáme ještě silněji, než kdykoliv předtím. Některé lidi tyto zkušenosti, že nemáme všechno pod kontrolou, vedou k většímu přimknutí se k věcem duchovním. Zamýšlí se nad svým vnitřním životem, nad svým vnitřním růstem.

Svátek Božího Těla, jak jsou lidé u nás stále spíš zvyklí říkat dnešnímu svátku Těla a Krve Páně, může být nejen dnem velké úcty, ale zejména dnem velké radosti. Tento svátek sice leží až za okruhem velikonoční doby, ale ani tak si ho nemůžeme od tajemství Velikonoc oddělit. Je to svátek setkání se vzkříšeným Kristem, ve kterém nechybí tajemství jeho kříže, jeho smrti. Tento svátek se snaží posílit náš vztah k Bohu.

Při slavení mše svaté můžeme stát někde vzadu za sloupem, přihlížíme dění, snažíme se soustředit, ale myšlenky nám letí někde nad naší krajinou, opakujeme bez nějaké pozornosti nebo emoce odpovědi nebo naučené modlitby. Sem tam se nás něco dotkne, ale je to jen jiskra, která nic v našem nitru nezapálí.

Dnešní slavností Seslání Ducha Svatého, nebo jak se taky říká Pentecoste, končí po 50 dnech velikonoční období, které začalo oslavou Kristova vzkříšení.

O Duchu Svatém se celkově moc nemluví. Je zároveň taková zajímavost, že Duch Svatý, který se v hebrejštině, kterou mluvil Ježíš, řekne ruach, je ženského rodu, tedy ta Duch Svatý. 

Když čteme nějaký příběh, tak na konci se tento příběh většinou uzavírá. Ne tak je tomu u evangelia, tam na konci evangelia naopak začíná nový příběh, který se uzavře až na konci lidské historie.

Po Ježíšově vzkříšení se jedenáct učedníků vrátilo do Galileje - vrátili se domů, kde s Ježíšem strávili 3 roky svého života. To v nich určitě vyvolává vzpomínky na to všechno, co se nedávno odehrálo v Jeruzalémě. Přišli o svého dvanáctého druha, o Jidáše, ani Ježíš nedokázal zabránit jeho zradě. A nejváženější z nich, Petr, Ježíše třikrát zapřel.