Blog - Kázání

Boží plán je plný překvapení, a to i dnes. Krásně to vidíme právě na vánočním příběhu. Ježíšovo narození nezvěstuje nějaký prorok nebo velekněz, ale anděl Páně - jaké překvapení! A nezvěstuje jeho narození nějakým učencům, či kněžím, ale chudým a prostým pastýřům - jaké překvapení! My lidé bychom to určitě vymysleli jinak, logičtěji… A co anděl zvěstuje? Že to chudé dítě narozené ve chlévě je Spasitel světa - další překvapení! Kdo by něčemu takovému uvěřil?! A právě v souvislosti s touto lavinou Božích překvapení se mi nejvíce líbí slova z dnešního evangelia: Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. 

Vánoce jsou neodmyslitelně spjaty s vánočním příběhem o narození Božího Syna. My lidé potřebujeme příběhy proto, abychom věděli, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Jak říká jeden známý spisovatel: svět jsou kulisy a je na nás, abychom je naplnili našimi příběhy. Příběhovost je součástí naší identity, i té křesťanské.

Vánoční události ukazují krásný obraz Ježíše, který přišel, aby ukázal, že každý z nás, i ten nejchudší, pro něj má stejnou cenu jako ten nejbohatší, ten nejhorší stejně jako ten nejlepší. Ježíš přišel ukázat cestu, ztotožnit se s našimi bolestmi a do všech našich zranění a hledání přinést útěchu a světlo. Jak nádherné je poselství světla jež září z každého vánočního textu! 

Bylo by nemilým omylem hledat v dnešním evangeliu především informace o tom, jak to tenkrát bylo, než se Ježíš narodil. Protože toto evangelium mnohem spíš vypovídá o tom, kdo to je Ježíš, jaký je jeho nejposlednější původ, a tedy i jaký je Bůh a kdo je to Bůh. Otázky, které nám mohou na první poslech přijít banální, ale kdybych se vás teď jednotlivě každého zeptal: vysvětli mi, kdo je to Bůh a jaký je, možná by zde zazněly velmi zajímavé odpovědi.

Prožíváme adventní čas a během něj stále znovu zaznívají slova o příchodu Ježíše, o tom, že ho máme přijmout do našich srdcí. Co ale dělat, abychom byli připraveni přijmout Ježíše? Dnešní čtení nám předkládají někoho, kdo byl připraven přijmout Mesiáše-Zachránce, a kdo zároveň připravoval i ostatní lidi na jeho příchod - Jan Křtitel.

Dnes se v evangeliu setkáváme s postavou Jana Křtitele křtícího na břehu řeky Jordánu. Jeho křest není žádný kouzelný ritus, ale je to změna mysli a srdce. Jan vyzýval své posluchače: Obraťte se! - metanoite v řečtině neznamená nějakou drobnou změnu v životě, ale znamená celkovou změnu způsobu myšlení. To je změna, kterou musíme udělat, pokud chceme opravdově přijmout Ježíšovo nové učení o Božím království.

Nepřijde vám to trochu zvláštní, když tvrdíme, že Ježíš je králem tohoto současného světa? Vždyť tento svět se cítí v mnohých a mnohých ohledech nad Ježíše povznesen, domnívá se, že ho překonal nebo o něj vůbec nedbá. A my - „malé stádce“ - vypadáme snad jako stoupenci krále světa? Snad někde, kde uspořádají velkolepou bohoslužbu s mnoha set až tisíci věřícími. Ale v poloprázdných kostelích? A nakonec i tam, kde je plno, je to tak 2-5% obyvatel města.

Otázky okolo zla si kladl člověk snad vždycky ve své existenci. A křesťanství se občas předhazuje, že problém zla ve světě nechce řešit, že se vyhýbá řešením, která by otázku zla řešila hromadně, pro všechny a natrvalo, že odvádí k laciným útěchám na věčný život. Ale ani uvnitř křesťanství není vše v těchto věcech mnohým jasné. Křesťan někdy upadá do pokušení vidět tento svět jako zcela propadlý zlu a tedy zkáze, katastrofálnímu konci. Svět se mu pak jeví jako něco, co lze opustit, nebrat na vědomí a čekat už jen na „onen“ svět. A naopak zrovna tak věřící může upadnout do pokušení, v němž zlo vidí jen jako věc přechodnou a nepodstatnou a tak se mu vše jeví jen jako růžové a nadějeplné. Evangelium ale mluví jinak.

Lk 20,27-38

Je opravdu zvláštní, že s některými věcmi, které patří neodlučitelně k životu, se lidstvo za celou dobu své existence v zásadě nevyrovnalo. Je to hlavně skutečnost smrti, která je na jedné straně nezvratnou jistotou, na druhé straně něčím, nač lidský duch stále naráží jako na záhadu, která je sice v různých kulturách prohlašována za tak či onak vyřešenou, ale která přece jen na člověka stále svou temnotou působí. A většinou i ti, kteří považují smrt za „normální“, za něco, za čím nic není a čeho se není třeba bát, v situaci, kdy jejich život je ohrožen, tato moudrá stanoviska ztrácejí a zmocňuje se jich strach nebo intenzivní nechuť k přijetí této skutečnosti.

Dojem, kterým toto poučné vyprávění působí, bezpochyby přispěl k tomu, že o farizejích mají křesťané dodnes tuze špatné mínění. Ve skutečnosti měl Ježíš k farizeům zpočátku velmi blízko. Na rozdíl od strany saduceů, jejíž stoupenci pocházeli z řad kněžské aristokracie, se farizeové rekrutovali především z řemeslnického středního stavu, ke kterému patřil svým původem i on.

Představte si, kdyby vyšlo nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba pětkrát denně a někdo by to striktně dodržoval. Ráno - v poledne - po obědě - večer - před spaním by prohodil se svým potomkem dvě tři věty a bylo by to. Nikdo by mu nemohl nic vytknout. Byl by to ale vztah? Byla by v tom láska? Bylo by to spíš jako v blázinci.

Už po několikátou neděli sledujeme Ježíše na cestě do Jeruzaléma.

Dnes se před námi otevírá scéna setkání Ježíše s malomocnými. Třetí kniha Mojžíšova popisuje pravidla, kterými se malomocní museli řídit. Museli chodit v roztrhaných šatech, přikrytou hlavou a zakrytým tělem až po ústa. A pokud viděli někoho, kdo se k nim přibližuje, museli začít křičet: uteč, protože jsem malomocný! 

V evangeliu čteme prosbu apoštolů: Dej nám více víry! 

Tomu, kdo víru zaměňuje s vyznáním - tedy věřím, že Bůh je nebo věřím, že Bůh není - taková prosba nemůže dávat smysl, buď věřím nebo nevěřím. Tato prosba nebude dávat smysl ani tomu, kdo zaměňuje víru s náboženstvím, kdo si myslí, že víra je jen o tom, občas se pomodlit, chodit do kostela, nechat pokřtít děti, nechat se v kostele pohřbít.

Na první pohled a poslech se nám může zdát, že konečně v evangeliu slyšíme to, co slyšet chceme. Že totiž ten, kdo se měl na zemi dobře, se bude mít v nebi špatně a naopak. Tak by se to mnoha lidem líbilo, zejména ovšem těm, kdo si myslí, že se mají na zemi špatně. Jenže u tohoto zjištění moudrost, kterou nám evangelium zvěstuje, nekončí.

Pro Ježíše je správa majetku i peněz součástí duchovního života, a proto se těmto tématům věnoval i ve svých promluvách. 

Ježíš se s tímto podobenstvím obrací jen na své učedníky. Neočekává, že by se pohané změnili a nakládali s majetkem jinak, než podle tzv. zákonů trhu a zisku.