Blog - Kázání

V prvním čtení (1S 3,3-10.19) dnešní neděle ze Starého zákona i v evangeliu jsme slyšeli dva neobyčejné příběhy o tom, jak Bůh povolává lidi ke zvláštní službě. 

V povolání Samuela a prvních apoštolů, dnešní čtení vnáší světlo na naše vlastní povolání být následovníky Krista. Všimněte si v dnešním evangeliu, že Janovi učedníci jsou připraveni slyšet Boží volání. Oni už hledají mesiáše, a proto důvěřují Janovu slovu a následují ho, když ukáže na beránka božího, který jde kolem.

Janův křest Ježíše nám ukazuje začátek Ježíšova veřejného působení. Po tomto křtu se Ježíš odebere do Kafarnau, kde se usídlí a kde povolá své první žáky, a zahájí celou tu cestu, která ho přivede až k daru svého života na Golgotě a ke vzkříšení. Evangelista Marek nám po několik následujících nedělí bude postupně vyprávět tuto Ježíšovu dobrodružnou cestu.

Milí diecézané, bratři a sestry v Kristu Ježíši, našem Pánu! 

Před několika dny jsme s radostí oslavili Narození Páně. Tato vánoční radost stále ještě trvá, a proto bych vám všem chtěl popřát, aby ona radost, prostupovala nejen závěr tohoto roku, ale i celý příští rok 2024. To co přeji sobě, přeji i vám; každodenně, stále pamatujme na sílu milosti, kterou můžeme čerpat ze „Slova, jež se stalo tělem“ (Jan 1,14). 

V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.

Chceme-li uvidět světlo, které z Ježíšovy osobnosti jde, musíme se stát chudými. Jen ten, kdo je chudý, je schopen vnímat ono světlo. Ale co je to být chudým? Jenom když budeme chudí – a to nemá nic společného s materiálním bohatstvím, kolik máme peněz –, jenom když budeme chudí, to znamená, když budeme před Bohem maličcí, když budeme před ním sami sebou, když budeme potřební jeho milování, když si nebudeme na nic hrát, když ho doopravdy budeme potřebovat a toužit po něm, jenom tehdy spatříme světlo, které vychází z jeho osoby.

K Vánocům patří neodmyslitelně betlém, tato nádherná tradice. A letos je to přesně 800 let, kdy svatý František z Assisi poprvé uspořádal živý betlém, 25. prosince 1223 v italském Grecciu, a od té doby se tato tradice rozšířila do celého světa. Svatý František se ovšem nesnažil vytvořit krásné umělecké dílo, ale prostřednictvím betléma vyvolat úžas nad nesmírnou láskou a pokorou Boha, který se ponížil a stal se prostým člověkem. V té dojemné scéně září evangelijní jednoduchost, chválí se chudoba, doporučuje se pokora. Greccio se stalo novým Betlémem.

Od počátku lidstva člověk vnímal, že existuje něco, co ho přesahuje. Už takzvaní pralidé měli víru v posmrtný život, jak vidíme na některých vykopávkách (např. v Archeoparku Pavlov, kousek od Mikulova). Člověk se snažil své představy o Bohu formulovat a předávat dál ve vyprávěních. A ty představy byly různé. Když se začteme do Starého Zákona, dočteme se tam o Bohu leccos - o jeho moci a síle, o jeho mstivosti, o jeho krutosti, všemohoucnosti… Tato vyprávění často zrcadlila více charakter vypravěčů, než Boha samotného.

Když někdo řídí auto, je třeba, aby vnímal jak silnici před sebou, tak i chod auta a přístroje, které jsou v něm umístěny. Bude-li se jen dívat před sebe, může poškodit motor, bude-li jen vnímat auto samé a ne silnici, skončí brzy v příkopu. Podobné je to s křesťanským životem. Křesťan se musí dívat dopředu k cíli, kterým je Bůh. A má se dívat dopředu, aby vyhlížel také druhý příchod Kristův. Stará-li se jen a jen o věci všedního dne a nikdy nepřemýšlí o tom, kam a proč jde, je to špatné. Snadno se natolik zabydlí ve všedních starostech, že už ani neuvidí, kam vlastně jeho životní cesta směřuje.

Tato slova, která jsme právě slyšeli je začátek Markova evangelia. Tento text vznikl ve velmi pohnuté době. Právě skončilo pronásledování za císaře Nera, které stálo život mnoho křesťanů, mezi oběťmi byl jak apoštol Petr, tak i Pavel, což těžce zasáhlo společenství první církve. Tak jak byli postupně vražděni ti, kteří znali Ježíše osobně, uvědomovali si první křesťané, že je nutné sepsat Ježíšovo učení pro sebe a následující generace a zajistit tak jeho zachování. A tento důležitý úkol byl svěřen právě Markovi, který byl jedním z nejbližších žáků apoštola Petra.

Advent je časem očekávání, i když v současné atmosféře jde o dobu nesnadnou a náročnou. Vánoce, na které se máme připravit, nejsou v první řadě svátky hojnosti, ale svátky příchodu Božího Syna do lidské bídy a beznaděje, Světla vstupujícího do temnot. Advent je dobou „přicházení“ Pána, časem zvláštní milosti. Rozhodněme se letos nabídnout Bohu svůj prostor a čas, aby mohl vstoupit naplno i do našeho života.

Dnešní podobenství odpovídá na zásadní otázku, podle čeho budeme souzeni na konci života. A klíčem k pochopení jsou následující jasná slova Pána Ježíše: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.

Dnešní podobenství mělo a má pro celou evropskou a západní kulturu mimořádný význam. Nesoustřeďuje se totiž na to, co by člověk dělat neměl, ale naopak mluví o tom, že něco dělat má a musí. Nejenom přežívat a nejenom čekat, co mu kdo poručí, ale stále přemýšlet, jak by se svým životem co nejlépe naložil, jak by své schopnosti co nejlépe uplatnil. A že přitom nejde jen o vydělávání peněz, to je už předem jasné. Své nadání, které mu Bůh svěřil, nesmí nechat ležet a zahálet, nýbrž měl by ho hledět využít, jak nejlépe dovede. To může být někdy i riskantní, ale i riziko k životu nutně patří.

Toto podobenství o deseti družičkách - panách je poslední, které Ježíš vyslovuje na veřejnosti, a zároveň je jedno z nejtěžších k porozumění. Ježíš mluví o událostech spojených s koncem života a koncem celého světa. Nejde však o popis, co všechno nastane. 

Ježíš má oprávněné obavy, aby se farizejská mentalita, kterou vidí v Jeruzalémě, nedostala do jeho učedníků, protože je svým způsobem velmi přitažlivá. Ten pocit bohorovnosti, že vím víc, než druzí, jsem lepší než druzí - kdo takovému pokušení nikdy nepodlehl?!

Konflikt s židovskými autoritami se vyhrocuje.

Farizeové a saduceové se nesnášeli. Přesto se spojí proti Ježíšovi.

Měli určitou představu víry, která jim byla vštípena od dětství. Ježíš ale říká něco jiného, a jejich reakce je přirozeně obranná. To stejné prožíváme dnes. Jsou křesťané, kterým byla od dětství vštípena určitá náboženská přesvědčení, která neodpovídají opravdovosti evangelia, a tak se snaží o sebe-obranu, nenechávají se otřást Ježíšovým slovem. To se samozřejmě děje v dobré víře a upřímném přesvědčení o své pravdě.

Ježíšovo úsloví: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu; je jedno z nejznámějších. Tato slova pronesl Ježíš během rozhovoru s tehdejšími autoritami, které v něj neuvěřili jako v mesiáše a snažili se ho za každou cenu znemožnit. Ježíš na druhou stranu poukazuje velmi ostře na jejich pokrytectví. Sami se považují za čisté před Bohem. A právě na těchto lidech se před zástupem ukazuje, že jejich vzorné plnění Tóry je pochybné hned v prvním a největším přikázání.