Blog - Kázání

Je zajímavé se zamyslet nad tím, jakým způsobem Ježíš předával své učení. On klidně mohl sepsat nějaký “Kodex Ježíšův”, kde by vyjmenoval všechno, co jeho učedník má dělat a nesmí dělat - takový seznam příkazů a zákazů. A jsou lidé, kterým něco takového velmi vyhovuje, hlavně když pak mohou hledat různé kličky, jak to všechno obcházet. Ovšem Ježíš znal lidi jako málokdo jiný a věděl, jak velký je rozdíl mezi tím, když něco víme nebo známe a tím, jestli tomu věříme a žijeme podle toho. 

Z papežovy homilie při vigilii Synody

"Syn-odos": kráčejme společně na cestě, nejen katolíci, ale všichni křesťané, celý lid pokřtěných, celý lid Boží, protože "jen celek může být jednotou všech".

Stejně jako velký zástup v knize Zjevení jsme se modlili v tichu a naslouchali "velkému tichu" (srov. Zj 8,1). A ticho je důležité, je mocné: může vyjádřit nevýslovný smutek tváří v tvář neštěstí, ale také ve chvílích štěstí radost, která přesahuje slova. Proto bych se s vámi rád krátce zamyslel nad jeho významem v životě věřícího, v životě církve a na cestě k jednotě křesťanů. Jak důležité je ticho.

Je zajímavé slyšet Ježíšovo podobenství v běžných okolnostech našeho všedního života a srovnávat, nakolik se stáváme také my lidmi, kteří něco jiného říkají a jinak jednají. Avšak jiný význam nabývá stejná pasáž v kontextu vyhrocené situace těsně před velikonočními svátky a zatčením Ježíše velekněžími. Zde už není čas na úvahy a výzvy. Jsou to poslední chvíle Kristova života a poslední možnosti pro velekněží, aby porozuměli. Ale i my se můžeme ptát, nakolik je naše křesťanství odpovědí na Ježíšova slova a nakolik jen formalizovaným rituálem, nad kterým ani moc nepřemýšlíme. Ježíš nevyčítá nikomu, kdo hledá pravdu, víru, nasměrování života, i když při tom bloudí, i když chybuje. Vždyť předchozí místa evangelia svědčí o jeho snaze otevřít oči těm, kteří touží vidět. Řeč je o neochotě něco měnit. Právě obsah slova „chci“ je nejdůležitějším výrazem dnešního evangelia. Skutečné „chci“ znamená jednat.

Možná, že jste to už zažili jako děti: přijel hodný strýček a vás i vaše sourozence či bratrance obdaroval za vysvědčení stejným dílem, ač vy jste se třeba učili výborně a bratranec to s bídou stloukal na čtyřky. Považovali jste takové jednání za křivdu. Potom se třeba něco podobného (a závažnějšího) v životě opakovalo. A teď nám najednou evangelium, slovo Boží, ukazuje stejnou nespravedlnost. Ano, zjevnou nespravedlnost, protože co je to za spravedlnost, když ten, kdo dělá celý den, dostane jen tolik, jako lajdák, který začal pracovat až v podvečerním vánku! Když to vezmeme za tento konec, můžeme se proti celému textu zcela zablokovat. 

Křesťanství jistě není jenom morálka. Měl by to být život z víry, naděje a lásky, vůči Bohu i vůči bližním. Jenže právě proto, že má být životem v lásce, klade na naše jednání určité nároky. Podobně je tomu s každým skutečným náboženstvím a židé nebo muslimové se také snaží řídit Desaterem nebo něčím podobným. Ostatně aspoň jistou část Desatera - nezabíjet, nekrást, nelhat - vyžaduje i laická, občanská morálka a vraždy, krádeže nebo podvody trestají dokonce i soudy. Existuje tedy vůbec něco jako křesťanská morálka? Je tu vůbec něco, čím by se křesťan ve svém jednání měl lišit od těch ostatních? 

Náš Bůh, tak jak ho známe z evangelií, tak jak nám ho ukazuje Ježíš, je bezpodmínečná láska, která nezatracuje. A stejně taková je vůle našeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z maličkých, jak čteme v evangeliu.

Evangelium minulé nedělo skončilo tím, že Ježíš důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Mělo to prostý důvod spočívající v tom, že Ježíš si byl vědom toho, jaké představy o Mesiáši měli nejenom lidé, ale i jeho učedníci. Oni vnímali Mesiáše jako někoho, koho pošle Bůh, aby vysvobodil Izraele z římské okupace. A Ježíš byl poslaný Bohem, aby vysvobodil a zachránil nejen Izraele, ale celé lidstvo, ne ovšem z nějaké politické situace, ale od nadvlády zla a smrti.

"Co si lidé myslí?" To je věčná otázka. A tato otázka nebyla cizí ani Ježíšovi. Jenže - co si lidé myslí, to není totéž, jako poznání pravdy. Zdrojem pravdy je v posledku Bůh, ne společné lidské myšlení. Ať už si tedy lidé myslí cokoli, je třeba poznat myšlení Boží, je třeba poznat pravdu. Boží pravda se ovšem nevyskytuje v podobě jakýchsi balíčků, které by si člověk opatřil. Celé Písmo nás ujišťuje o tom, že Boží pravda potřebuje mezi lidmi své svědky. Lidi, kteří ji dosvědčí druhým lidem. Petr jedním z těchto svědků byl, jak slyšíme v evangeliu. A apoštolové a posléze všichni, kdo v Ježíše uvěřili, se také svědky stali. Vraťme se ale k evangeliu. Od Petra je v něm vyžadováno základní svědectví, totiž svědectví o tom, kdo je Ježíš. Petrova odpověď je jednoznačná, i když sestává ze dvou částí.

Události, kterou popisuje dnešní úryvek z evangelia, předcházela situace, kdy se Ježíš rozešel ve zlém s farizeji, kteří ho kritizovali za to, že se svými učedníky nedodržuje židovskou tradici. Ježíš nesnášel náboženské pokrytectví, které zaměňovalo Boží slovo a z něho vyvěrající praktikování lásky a spravedlnosti za vnějškové náboženské úkony, které si vymysleli lidé, a které zaměňovali za něco tradičního, něco Božího. Takové náboženské pokrytectví Ježíše úplně rozhořčovalo. Evangelista Matouš zaznamenal Ježíšovu odpověď těmto strážcům tradice a tradičního náboženského života, a je to velmi tvrdá odpověď, která dokonce uvedla do rozpaků i samotné učedníky, kteří pak po návratu domů Ježíše upozornili, že se farizejové urazili a cítili se dotčení. Ovšem Ježíš je hned přerušil: jsou slepí, kteří vedou slepé… 

Když evangelisté popisují nějakou událost z Ježíšova života, tak jim nejde tolik o nějaké reportážní zprostředkování této události, ale hlavně se snaží ukázat na významovou hloubku této události. A tím nás zvou, abychom se spolu s nimi ponořili do této hloubky a hledali tam poklady duchovního poselství. Takže když Matouš píše o lodi, tak to pro něj není jenom jakési plavidlo, ale hlavně ji zmiňuje jako významný symbol jeho sdělení. Je mu symbolem církve na rozbouřené hladině tohoto světa, jak to později také znázorní starokřesťanská mozaika v atriu římské baziliky svatého Petra.

Celé Ježíšovo veřejné působení byl jeden velký pohyb, byla to vlastně cesta do Jeruzaléma, k vrcholu jeho života, kterým bylo dosvědčení celé jeho cesty smrtí na kříži. A ti, kteří se k Ježíšovi připojili, putovali samozřejmě s ním. Neputovali ovšem jenom po Palestině jako pocestní, jako turisté, ale putovali svou vlastní cestou víry. Mezi prvním setkáním učedníků s Ježíšem a mezi jejich mučednickou smrtí leží obrovská cesta hledání, pochyb, poznávání, tedy cesta s Ježíšem ve víře.

Minulou neděli jsme slyšeli podobenství o rozsévači - a to dnešní, které je jen u svatého Matouše - na ně navazuje. Podobenství Pána Ježíše jsou úplně zvláštní a vlastně jedinečná hlavně tím, jak jsou stručná, prostá, a přitom bohatá obsahem. V několika větách vykreslí nějakou situaci, kterou si každý člověk umí představit, a většinou nechávají na něm, aby o ní přemýšlel sám.

Bývala doba, kdy přežití většiny lidí záviselo téměř výhradně na dvou faktorech, a to na počasí a na tom, že bude možno namáhavé polní práce vykonávat v klidu a míru. Na koloběh setí a sklízení působily ničivě nejen povětrnostní pohromy a sucho, ale i nákazy a války. Následkem byly pokaždé hladomory a hromadné vymírání.

Samotnou podstatou duchovního života je modlitba. Bez opravdové modlitby sice může někdo praktikovat určité náboženské zvyklosti, ale nebude žít duchovním životem a nebude to duchovní člověk, a ostatní to na něm také poznají. My nyní prožíváme čas prázdnin a dovolených a to je dobrá příležitost věnovat modlitbě o něco větší pozornost, než když jsme zavalení školními a pracovními povinnostmi. A jakého najít lepšího učitele modlitby než samotného Ježíše.

Generace našich rodičů a prarodičů byla nezřídka motivována k dobrému křesťanskému životu velmi zvláštně: strachem. Strach z pekla, strach z věčného nezdaru, strach z odsouzení... A leckoho tento strach pronásleduje až doteď a činí ho nešťastným. A leckomu to zase dnes chybí…