Blog - Kázání

Dnešní evangelium před nás staví téma, které nám chce evangelista přiblížit obrazem rybolovu. A tím tématem je záchrana - záchrana lidí klesajících v moři hříchů, topících se v hlubinách zla. Dnešní evangelium hovoří o sestoupení k těm, kdo jsou v hlubinách „bez Boha“.
Pět z Ježíšových učedníků pochází z oblasti, o níž je v dnešním úryvku řeč, od Genezaretského jezera. Toto jezero, jindy nazývané mořem, představovalo pro tehdejší lidi na jedné straně zdroj života, ale zároveň vnímali tyto vodní masy jak nebezpečí, jako hlubiny obývané nebezpečnými monstry.

Naši východní spolubratři tento svátek nazývají svátek setkání. Když se podíváme na jejich ikony, které tento svátek představují, tak vidíme setkání starozákonního jeruzalémského chrámu s novým chrámem, kterým je církev, v níž je přítomen Pán. Zároveň vidíme setkání Ježíše s Annou a Simeonem. Setkání Boha s člověkem - s člověkem, který očekával Boha. 

Lukáš píše úvod do svého evangelia podobně, jako to dělají autoři klasické literatury. Píše ho padesát let potom, co se staly všechny ty události, které se chystá popisovat. A to nás sbližuje s evangelistou Lukášem, protože ani on, stejně tak jako my, nebyl osobně svědkem Ježíšova pozemského působení. Jeho cílem není představení Ježíšova učení nevěřícím, ale píše těm, kdo již věří, aby posílil jejich víru, aby se stala autentickou, opravdovou, aby je chránil před naivní vírou.

V následujících dvou verších je obsažena celá Ježíšova vize: 

Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli - naplnilo se v osobě Ježíše z Nazareta.

Evangelista Jan nám představuje znamení, první znamení, první Ježíšův zázrak, a my se nyní ponoříme do hloubky jeho významu, protože to je smysl tohoto vyprávění, ne povrchní popis událostí. Kdybychom zůstali jen na povrchu tohoto vyprávění, tak by to vlastně bylo zahanbující, protože bychom si museli říct, že Ježíš podporuje nepřiměřené pití alkoholu.

Zatímco evangelista nám svým biblickým jazykem, těmito biblickými obrazy popisuje skutečnost mnohem hlubšího významu, ne nějakou epizodu z Ježíšova života.

Ježíšův křest zmiňují všichni evangelisté. Jedná se tedy o zásadní scénu, o něco důležitého. Ježíš touto událostí zahajuje své veřejné působení, které trvalo asi 3 roky.

Do té doby, tedy celých třicet let, žil Ježíš ve skrytosti, prožíval všednost každodennosti tak, jako každý z nás. Pro mnoho věřících se právě tato nazaretská etapa Ježíšova života stala zdrojem rozjímání a inspirace pro jejich vlastní život víry ve skrytosti a každodennosti.

Mudrci, nebo jak my jim říkáme, tři králové, vyrazili ze svých zemí, aby doputovali až do Betléma, o jehož existenci na začátku své cesty neměli ani tušení. Není proto od věci si u příležitosti dnešního svátku město Betlém trochu přiblížit.

Ve Starém zákoně se město Betlém nazývá Bet Lechem, tedy "Dům chleba", nebo také Efrata, podle kmene, který se zde usadil. V arabštině však název znamená "Dům masa", pravděpodobně kvůli velkému počtu stád ovcí a koz v  této oblasti. Není proto náhodou, že když se Ježíš narodil, byli právě pastýři prvními svědky této události. 

Všemohoucí Bůh se stal bezmocných dítětem. Dítětem, které nám všem přineslo svou lásku a naději. A právě naděje je hlavním poselstvím Svatého roku, který papež podle starobylé tradice vyhlašuje každých pětadvacet let, a který zahájil dnes večer ve Vatikánu. Papež František k tomuto jubilejnímu roku napsal bulu k vyhlášení řádného Svatého roku 2025, která je plná hlubokých duchovních inspirací, o než bych se s vámi dnes a tady rád podělil. Zároveň bych vás chtěl povzbudit, abyste si tuto bulu doma v klidu přečetli, protože se jedná opravdu o krásný a povzbudivý text.

Advent je vlastně takové období těšení se na setkání. Během Vánoc se obvykle setkáváme se svou rodinou, s kamarády a přáteli. Na té duchovní rovině se těšíme na setkání s Bohem, který se pro nás stal člověkem.
V dnešním evangeliu jsme právě slyšeli o jednom silném setkání, setkání ženy s ženou, člověka s člověkem, setkání s Bohem uprostřed nich. Příběh tohoto setkání dojal mnoho lidí, jako by to byl kousek nás, jako by nám bylo dovoleno číst a nahlížet tento biblický příběh společně s příběhy našich vlastních životů a naší vlastní víry.

Prožíváme advent, začátek církevního roku. Je to pro nás příležitost uvědomit si prožívání času vůbec. Času jako něčeho, čím prochází naše lidská existence, náš život, a co si většinou v tom našem spěchu, shonu a rutině vůbec neuvědomujeme, podobně jako si většinou neuvědomujeme vzduch, který dýcháme, nebo zemi, po níž chodíme.

Autor těchto řádek, evangelista Lukáš, chce, aby všem bylo jasné, že nezačíná vypravovat nějakou pohádku nebo legendu, ale odkazuje se na zcela jasná a konkrétní fakta. Představuje nám konkrétní historické osoby. Zároveň tím chce také ukázat, že celá tato světská historie, mohli bychom říci politická, je propojena a provázána s posvátnou historií, nebo jak se také říká s dějinami spásy, dějinami milosti. Že celé tyto lidské dějiny budou ovlivněny a poznamenány tím, co Lukáš začíná vyprávět ve světle kázání Jana Křtitele. Dále také evangelista Lukáš představuje království, které má v této nové době svůj počátek, které začíná veřejným působením Pána Ježíše, který ihned mluví o Božím království.

Advent přináší mnohem hlubší a bohatší poselství, než je jenom příprava na slavnost Ježíšova narození. Celá první tři staletí vlastně křesťané Ježíšovo narození ani neslavili, soustředili se na klíčové poselství Kristova Vzkříšení. Žili v očekávání jeho druhého příchodu, se kterým bude završen běh tohoto našeho světa. I my se při každé mši modlíme: na tvůj příchod čekáme. Tato slova modlitby v sobě zahrnují hluboké téma trpělivosti - naděje, víra a láska, hlavní křesťanské ctnosti všechny obsahují trpělivost. Trpělivost, kterou právě v dnešní složité době budeme ještě hodně potřebovat.

Není to tak trochu zvláštní, slavit svátek Krista Krále uprostřed světa, kterému je Kristus zcela lhostejný? Uprostřed světa, který sice v něčem je ochoten brát křesťanství na vědomí mezi řadou dalších věcí, ale který za suverénního pána je ochoten uznat jen a jen člověka, jen a jen sebe sama? Kdyby Ježíš byl Králem tohoto světa, kdyby jeho království bylo odtud, neměli bychom šanci. Byli bychom něčím jako folklorní spolek, byli bychom ušlechtilými opatrovateli starých tradic, kteří vědí, že svět jde sice jinudy, ale svých tradic se nevzdávají.

Při zběžném přečtení těchto řádek nám neujde apokalyptický styl této kapitoly, tedy že naznačuje blížící se konec světa. Abychom porozuměli, proč evangelista Marek píše tímto způsobem, musíme si připomenout, v jaké době tato slova psal. Je to doba, kdy první pronásledování křesťanů připravilo společenství o Pavla a Petra. Je to doba  občanských válek, které následovaly. V Izraeli jsou všichni v šoku, který způsobilo zničení chrámu - jediného místa, kde uctívali Hospodina. Jsou to dramatické souvislosti. A tak není divu, že i Marek si klade otázky - Kam spěje svět? Co se to všechno stalo? A jeho vysvětlení spočívá v tom, že všechny tyto bolesti nepředchází konci světa, ale zrození nového světa. Starý svět končí se všemi svými špatnostmi, aby se zrodil svět nový, naplněný nadějí.

Náš dnešní úryvek z Markova evangelia zaznamenává sedmou debatu Ježíše s farizeji a saduceji od té doby, co přišel do Jeruzaléma. Ježíš má oprávněné obavy, aby se  farizejská mentalita, kterou vidí v Jeruzalémě, nedostala do jeho učedníků, protože je svým způsobem velmi přitažlivá. Ten pocit bohorovnosti, že vím víc, než druzí, jsem lepší než druzí - kdo takovému pokušení nikdy nepodlehl?!

Většinou jen úzkostné povahy si žádají další a další předpisy, příkazy a nařízení. Jinak mívá většina lidí tohoto artiklu až dost. A tak nás pak může i překvapit, že tak vznešená věc, jako je láska, je dávána jako přikázání. Je to vůbec možné? Je, pokud jsme ochotni chápat řeč dnešního evangelia o přikázáních ve smyslu, jaký měla v židovském prostředí, v prostředí Starého zákona. Tam totiž nebyl Boží příkaz v žádném případě chápán jako něco omezujícího, ale naopak jako největší moudrost. A znát Boží příkaz, Boží radu či směrnici pro život, bylo bohatství.