Dopis rodičům, kteří týden co týden přivádějí své vyrušující děti na mši svatou
Anna O'Neil - publikováno 21.7.2018 v aleteia.org
Vážení, vyčerpaní, zdeptaní rodiče,
takže vaše děti jsou při mši prostě hrozné. Divoké, neposlušné a rušivé, týden co týden. Je to, jako by na vás celou dobu svítil velký starý reflektor, na vás a vaše zjevně podprůměrné rodičovství.
Jsem v tom s vámi. Začala jsem se děsit neděle. Chci říct, zkusili jsme všechno. Jít na ranní mši, chodit na večerní mši, knížky o mši, šeptaná vysvětlení, šeptané výhrůžky, sedět vepředu, sedět vzadu, chodit rovnou do kaple pro plačící děti… a možná pár triků pomohlo, ale v podstatě je to tak, že z kostela neodcházíme, aniž by někdo ječel, šíleně se řítil k oltáři nebo bůhví co.
Ale navzdory tomu všemu, každý týden, já a moje hlasitá, chaotická rodina přicházíme (dozadu!), vrtíme se a rozptylujeme všechny, a podrobujeme se odsudkům velkého počtu lidí, kteří nemusí porozumět tomu, jak je vlastně těžké naučit batole tiše sedět 45 minut.
Vypadá to šíleně. Přesto si stejně oblékáme naše pomačkané nedělní oblečení a jdeme do kostela, přesně jak to po nás Matka Církev žádá.
Chci, abyste věděli, že pokud se to týká také vás, je to tak v pořádku. Je to více než v pořádku. Kristus řekl něco docela důležitého o lidech, jako jsme my:
Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice. Uviděl i jednu nuznou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince, a řekl: „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala všechno, z čeho měla být živa.“ (Lk 21:1-4)
Není to přesně to, co děláme? Dáváme tomu doslova vše, co máme, když jsme uposlechli požadavek Církve, abychom dorazili na nedělní mši. (Nepříjemný pocit trapnosti, bohužel, není dostatečným důvodem, abychom zůstali doma.) Vnějšímu světu to připadá, že jsme udělali naprosté minimum. Přišli jsme do kostela, jistě, ale soustředíme se? Máme duchovní prožitek? Slyšeli jsme vůbec slova evangelia? Nevypadá to jako moc. My jsme ti jediní, kdo ví, kolik ve skutečnosti dáváme. Ale i Kristus to ví.
Stejně jako vdoviny dvě malé mince v pokladnici vypadají jako nic ve srovnání s boháčovým velkým měšcem zlata, náš přínos vypadá tak nepatrně, že by se člověk mohl divit, proč se vůbec namáháme. Proč vůbec chodit na mši, když celou dobu strávíte krocením batolete? Ale Kristus je zde, aby nám připomněl, že on nevidí to, co vidí zbytek světa.
Dost často odcházím ze mše s pocitem, že celá ta věc byla krach. Ani jsem nedokázala dávat pozor a odešla jsem tak rychle, že jsem zapomněla pokleknout. Co jsem to za katoličku? Pokud se tak cítíte i vy, nezapomeňte - mít malé děti nebo děti se zvláštními potřebami nebo být v jakékoli situaci, která znemožňuje tiše klečet a pozorně naslouchat, to je jedinečný druh chudoby. A my, v této naší chudobě, opravdu dáváme vše, co máme, už jen tím, že děláme maximum. I kdyby naším maximem bylo jen to, že jsme přišli.
Takže, nevzdávejte to. A prosím, nestarejte se příliš o to, jak vaše rodina vypadá. I kdyby to nikdy nebylo snažší, pokračujte v tom, co děláte, a vězte, že i když to svět nevidí, Bůh vidí, jak cenná je vaše oběť.
