Blog - Kázání

Prožíváme advent, začátek církevního roku. Je to pro nás příležitost uvědomit si prožívání času vůbec. Času jako něčeho, čím prochází naše lidská existence, náš život, a co si většinou v tom našem spěchu, shonu a rutině vůbec neuvědomujeme, podobně jako si většinou neuvědomujeme vzduch, který dýcháme, nebo zemi, po níž chodíme.

Autor těchto řádek, evangelista Lukáš, chce, aby všem bylo jasné, že nezačíná vypravovat nějakou pohádku nebo legendu, ale odkazuje se na zcela jasná a konkrétní fakta. Představuje nám konkrétní historické osoby. Zároveň tím chce také ukázat, že celá tato světská historie, mohli bychom říci politická, je propojena a provázána s posvátnou historií, nebo jak se také říká s dějinami spásy, dějinami milosti. Že celé tyto lidské dějiny budou ovlivněny a poznamenány tím, co Lukáš začíná vyprávět ve světle kázání Jana Křtitele. Dále také evangelista Lukáš představuje království, které má v této nové době svůj počátek, které začíná veřejným působením Pána Ježíše, který ihned mluví o Božím království.

Advent přináší mnohem hlubší a bohatší poselství, než je jenom příprava na slavnost Ježíšova narození. Celá první tři staletí vlastně křesťané Ježíšovo narození ani neslavili, soustředili se na klíčové poselství Kristova Vzkříšení. Žili v očekávání jeho druhého příchodu, se kterým bude završen běh tohoto našeho světa. I my se při každé mši modlíme: na tvůj příchod čekáme. Tato slova modlitby v sobě zahrnují hluboké téma trpělivosti - naděje, víra a láska, hlavní křesťanské ctnosti všechny obsahují trpělivost. Trpělivost, kterou právě v dnešní složité době budeme ještě hodně potřebovat.

Není to tak trochu zvláštní, slavit svátek Krista Krále uprostřed světa, kterému je Kristus zcela lhostejný? Uprostřed světa, který sice v něčem je ochoten brát křesťanství na vědomí mezi řadou dalších věcí, ale který za suverénního pána je ochoten uznat jen a jen člověka, jen a jen sebe sama? Kdyby Ježíš byl Králem tohoto světa, kdyby jeho království bylo odtud, neměli bychom šanci. Byli bychom něčím jako folklorní spolek, byli bychom ušlechtilými opatrovateli starých tradic, kteří vědí, že svět jde sice jinudy, ale svých tradic se nevzdávají.

Při zběžném přečtení těchto řádek nám neujde apokalyptický styl této kapitoly, tedy že naznačuje blížící se konec světa. Abychom porozuměli, proč evangelista Marek píše tímto způsobem, musíme si připomenout, v jaké době tato slova psal. Je to doba, kdy první pronásledování křesťanů připravilo společenství o Pavla a Petra. Je to doba  občanských válek, které následovaly. V Izraeli jsou všichni v šoku, který způsobilo zničení chrámu - jediného místa, kde uctívali Hospodina. Jsou to dramatické souvislosti. A tak není divu, že i Marek si klade otázky - Kam spěje svět? Co se to všechno stalo? A jeho vysvětlení spočívá v tom, že všechny tyto bolesti nepředchází konci světa, ale zrození nového světa. Starý svět končí se všemi svými špatnostmi, aby se zrodil svět nový, naplněný nadějí.

Náš dnešní úryvek z Markova evangelia zaznamenává sedmou debatu Ježíše s farizeji a saduceji od té doby, co přišel do Jeruzaléma. Ježíš má oprávněné obavy, aby se  farizejská mentalita, kterou vidí v Jeruzalémě, nedostala do jeho učedníků, protože je svým způsobem velmi přitažlivá. Ten pocit bohorovnosti, že vím víc, než druzí, jsem lepší než druzí - kdo takovému pokušení nikdy nepodlehl?!

Většinou jen úzkostné povahy si žádají další a další předpisy, příkazy a nařízení. Jinak mívá většina lidí tohoto artiklu až dost. A tak nás pak může i překvapit, že tak vznešená věc, jako je láska, je dávána jako přikázání. Je to vůbec možné? Je, pokud jsme ochotni chápat řeč dnešního evangelia o přikázáních ve smyslu, jaký měla v židovském prostředí, v prostředí Starého zákona. Tam totiž nebyl Boží příkaz v žádném případě chápán jako něco omezujícího, ale naopak jako největší moudrost. A znát Boží příkaz, Boží radu či směrnici pro život, bylo bohatství. 

Ježíš se v dnešním podobenství představuje jako ten, kdo otvírá oči.

V podobenství se ten, kdo nevidí, stává žebrákem, žebrákem v širokém slova smyslu. Žebrá o všechno, žebrá o pozornost, žebrá o uznání, žebrá o pochvalu, žebrá o lásku svých nejbližších a je ochoten pro to udělat vše - lhát, přetvařovat se, podbízet se, cokoliv. Kolikrát se my sami chováme jako takoví slepí žebráci? Ale to, co si takový člověk vyžebrá, jsou jen drobné, které mu nikdy nestačí - trocha uznání, malá pochvala, pár drobtů lásky. Kdo takto žije, tomu uniká opravdové bohatství života, skutečné hodnoty, které jsou něčím mnohem větším, než nějakou almužnou. Člověk byl Bohem stvořen k nekonečnosti, pro věčnost, ne pro nějaké drobné z almužny. Takový člověk potřebuje potkat někoho, kdo mu otevře oči. Bartimaios potkává Ježíše. Někdo si ale na svou slepotu a žebravý způsob života zvykne a nikoho nehledá. Bartimaios ne, on touží po změně.

Ježíš jde do Jeruzaléma vstříc potupnému ponížení. Učedníci to však zatím stále nechápou, jak dosvědčuje i jejich prosba o čestné místo. A tak Kristu nezbývá, než je znovu poučit o pravém žebříčku hodnot: být tím posledním, sloužit druhým skrze sebe-darování. 

Ježíš je neodsuzuje za jejich hloupou žádost, ale pomalu pomalu se snaží z nich dostat tohoto démona , který je ovládá. Je to pokušení i dnes, jsme pokoušení slávou, být viděni, oceňováni.

Farizeové přichází za Ježíšem s otázkou týkající se manželského soužití. A tak jako dnes, stejně i tehdy se zamýšleli nad tím, jestli je dovoleno se rozvést nebo ne. Ježíš hned neodpovídá, protože kdyby odpověděl hned NE, tak by nic nezměnil, ale naopak vysvětluje podstatu vztahu muže a ženy. 

Co vám přikázal Mojžíš? Rozvod byl dovolen, i přesto že tehdejší významní rabíni odsuzovali tuto praxi, stejně jako prorok Malachiáš, který se zcela zásadně staví proti zapuzování manželky - Když dojde k rozvodu i Bůh pláče.

Ježíš pak pokračuje: Učinil lidi jako muže a ženu - protože jsme byli stvořeni k lásce, k tomu, abychom milovali. A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! 

800 let stigmat svatého Františka z Assisi

Příští pátek budeme slavit svátek svatého Františka z Assisi, jednoho z nejznámějších světců. Ale kromě jeho svátku na začátku října si zároveň nyní v září připomínáme osmisté jubileum jeho přijetí stigmat. Podobně jako jsme si o Vánocích připomínali osm set let od jeho vytvoření prvního Betléma, této tradice, která nás doprovází až do dnešních dnů.

Když Ježíš říkal svým učedníkům, že bude trpět, nemohli to, jak jsme slyšeli v evangeliu, pochopit. Oni si Mesiáše představovali jinak. Když jim říkal něco o tom, že třetího dne vstane z mrtvých, také to nemohli pochopit, vždyť něco takového nikdy neviděli a vlastně správně věděli to, co víme i my, že totiž smrtí pozemský život končí. Položme si ale otázku: Proč žil Ježíš? Jen proto, aby trpěl? To jistě ne. Evangelium svatého Jana říká: Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. 

Při vstupu do kostela křesťané namáčejí ruku do kropenky a dělají znamení kříže. Kdo však dnes ještě rozumí, proč kněz na začátku mše svaté pokropí přítomné věřící svěcenou vodou? Kdo ještě rozumí, proč kněz na konci mše za zemřelého žehná rakev svěcenou vodou a proč kněz žehná medailku nově pokřtěného nebo také prsteny snoubenců? Všechny tyto obřady mají v církvi význam, a když Bůh chce, aby křesťanská znamení, která lidé nosí, byly posvěceny, je to proto, že jim mají v průběhu života zajistit ochranu, životní sílu a spásu a skrze toto posvátno nechat růst lásku Kristovu a jeho církve.

V dnešním úryvku z evangelia jsme svědky krize, kterou prožívá každý učedník, který pochopí, co opravdu žádá Ježíš. Důvod krize je zklamání, protože to, co čekali, byly zázraky. Hledali někoho, kdo by jim usnadnil život. Mnozí ho totiž brali jako někoho, kdo udělá kouzlo s chleby a oni se zadarmo nají, anebo udělá kouzlo a oni budou uzdraveni, apod. 

Eucharistie (mše svatá) byla ustanovená jako znamení našeho sjednocení s Kristem. Pomáhají nám to dobře pochopit slovesa, která Ježíš používá v dnešním úryvku: Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. Ježíš nemluví ani o uctívání, ani o adorování, ale o jezení - kousat trogein - polykat. Jíst jeho tělo a pít jeho krev, abychom se mu co nejvíce připodobnili. To je hlavní a základní smysl eucharistie.